ECLI:CZ:US:2019:1.US.533.19.1
sp. zn. I. ÚS 533/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. aircraft, a.s., se sídlem Praha, Jana Kašpara 1069/1, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem Praha, Klimentská 1207/10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 12. 2015 č. j. 30 C 99/2015-49, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2016 č. j. 12 Co 50/2016-93 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 32 Cdo 825/2017-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 5, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 Ústavy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a lidských svobod, domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 500 000 USD s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že jako prodávající uzavřela kupní smlouvu se společností Icelease Bermuda Aircraft Limited se sídlem na Bermudách o prodeji použitého letadla Airbus A 320-200 za kupní cenu ve výši 22 350 000 USD. Dne 19. 8. 2014 spolu obě strany spolu se žalovanou UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., uzavřely smlouvu o úschovním účtu, na který měla být složena kupní cena. Dne 26. 8. 2014 byla na úschovní účet zaslána část depozitu ve výši 500 000 USD. Vzhledem k tomu, že deposit nebyl řádně a včas zaplacen, stěžovatelka kupní smlouvu vypověděla. Žalovaná tedy měla uvedenou částku přijatou jako depozit vyplatit stěžovatelce jako náhradu za dosavadní náklady na kupní smlouvou předpokládanou transakci, avšak vzhledem k tomu, že tak neučinila, dochází na její straně k bezdůvodnému obohacení.
Obvodní soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl, Městský soud v Praze tento rozsudek potvrdil.
Soudy prvního a druhého stupně dospěly k závěru, že platba ve výši 500 000 USD připsaná dne 26. 8. 2014 na úschovní účet nebyla řádně označena ve smyslu čl. II. 1. písm. a) a b) Smlouvy o úschovním účtu ze dne 19. 8. 2014, a nebyla ani odeslána kupujícím, čímž nastaly okolnosti, které nebyly smlouvou o úschovním účtu předpokládány. Podle čl. IV. odst. 1 této smlouvy může žalovaná takovému požadavku vyhovět pouze na základě písemné instrukce stěžovatelky a kupujícího, kterou však doposud neobdržela.
Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů. Namítá, že bez ohledu na to, zda u uvedené částky byla při platebním styku uvedena poznámka o jejím charakteru či nikoli, je nepochybné, že se jedná o deposit z kupní smlouvy. Smlouva o úschovním účtu žádný jiný druh platby než deposit a zůstatek kupní ceny nepředvídala. Ze smlouvy vyplývá, že žalovaná je povinna jakoukoli platbu, kterou přijala jako deposit, vyplatit stěžovatelce. Stěžovatelka dále polemizuje s výkladem předmětné úschovní smlouvy a tvrdí, že soudy při své rozhodování nezohlednily následné chování a úmysl smluvních stran a účel depositu vyjádřeného v koncepci kupní smlouvy a smlouvy o úschovním účtu a formalisticky trvaly na tom, že platba neměla náležitosti ve smyslu posledně uvedené smlouvy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se otázkou výkladu smlouvy o úschovním účtu řádně zabývaly a srozumitelně objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům.
Ústavní soud z ústavněprávního hlediska ani nemá výhrady vůči řádně odůvodněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost. Dovolací soud objasnil, že stěžovatelka zakládala kritiku příslušných právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu, na nichž je pro ni nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak v dovolání nezpochybňovala správnost právního posouzení, ale správnost zjištěného skutkového stavu věci a přisuzovala odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí nezávisí. Dovolací soud uzavřel, že stěžovatelkou tvrzený předpoklad dovolání tak není dán.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout a nelze je ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu