ECLI:CZ:US:2019:1.US.545.19.1
sp. zn. I. ÚS 545/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Vlastimila Trhlíka, zastoupeného JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem, se sídlem Uralská 770/6, Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 4. 2018 sp. zn. 8 C 278/2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2018 sp. zn. 64 Co 236/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že předmětem řízení byl regresní nárok spoluúčastníka sdružení (žalobce) ve výši 42 000 Kč, který s věřitelem uzavřel soudní smír a posléze na základě nařízené exekuce věřiteli zaplatil více jak 85 000 Kč. Po stěžovateli, jako druhému účastníkovi sdružení požadoval zaplacení poloviny jím uhrazeného dluhu. Soudy žalobě vyhověly, neboť dovodily, že závazek účastníků vůči věřiteli je závazkem ze sdružení, tedy závazkem solidárním, oba účastníci sdružení jej uznali a žalobce, který již sám věřiteli zaplatil, tak může po žalovaném požadovat zaplacení poloviny společného dluhu. Ve vztahu ke stěžovateli nešlo o promlčený dluh, neboť běh promlčecí lhůty započal, až když žalobce plnil ve prospěch věřitele (v srpnu 2018) a teprve poté mu vznikl nárok požadovat plnění na žalovaném.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že dluh vůči věřiteli uznal pouze žalobce, jde o dluh promlčený, žalobce porušil notifikační povinnost, neboť stěžovatele o sporu a vzniklých závazcích neinformoval. Stěžovatel je přesvědčen, že prokázal, že na základě dohody o vypořádání sdružení žalobci zanechal 630 000 Kč na vyrovnání závazků. Žalobce vůči věřiteli nesplnil celý dluh, ale pouze jeho splátku, která nepokrývá podíl žalobce na tomto dluhu, žalobce tedy dosud nezaplatil za stěžovatele jeho případný podíl dluhu, a požaduje tak regresní nárok, který dosud nevznikl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy dostatečně objasnily charakter solidárního závazku, kdy je třeba rozlišovat vnější vztahy věřitelsko-dlužnické a vnitřní vztahy mezi dlužníky. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení neuplatnil námitky, které by vedly k zániku nároku věřitele, ani tvrzené porušení notifikační povinnosti žalobcem by nemělo za následek zmaření zániku dluhu vůči věřiteli. K tvrzení, že žalobce by mohl uplatnit svůj regresní nárok vůči stěžovateli teprve tehdy, až zaplatí více jak polovinu dlužné částky, krajský soud odkázal na judikaturu, podle níž při plnění poskytovaném věřiteli ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5088/2007).
Jak Ústavní soud předeslal, není jeho úkolem znovu přezkoumávat a hodnotit, zda ve vztahu k věřiteli došlo k uznání dluhu oběma účastníky sdružení a dluh vůči němu tak nebyl promlčený, či zda došlo k vypořádání sdružení. Z ústavněprávního hlediska ani nelze zpochybňovat právní závěry soudů o vzniku regresního nároku žalobce vůči stěžovateli. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat právní posouzení věci svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními názory soudů, vyslovenými v běžném obchodním sporu účastníků, kdy se stěžovatel domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Civilní soudy zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Stěžovatel sice rovněž poukazuje na porušení čl. 37 a čl. 38 Listiny a čl. 96 Ústavy, avšak v tomto směru žádnou ústavně relevantní argumentaci nepředkládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu