ECLI:CZ:US:2019:1.US.558.19.1
sp. zn. I. ÚS 558/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ilony Dospělové, zastoupené Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem se sídlem Michalská 4, Litoměřice, proti výroku III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2018 č. j. 28 Co 245/2017-241, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroků III. a IV. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve věci žaloby proti stěžovatelce o zaplacení částky ve výši 1 854 166,69 Kč s příslušenstvím.
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně se vůči stěžovatelce a jejímu manželovi, jako solidárním dlužníkům, domáhala zaplacení částky 1 854 166,69 Kč z titulu nesplaceného hypotéčního úvěru. Poté, co byl na majetek manžela stěžovatelky prohlášen konkurs, bylo řízení o žalobě vůči němu vyloučeno k samostatnému řízení. Žaloba vůči stěžovatelce byla shledána jako důvodná a stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2017 č. j. 248 C 64/2013-127 zavázána k zaplacení žalované částky s úrokem z prodlení od 1. 12. 2012 do zaplacení a k nákladům řízení. V průběhu odvolacího řízení došlo k uspokojení pohledávky žalobkyně z výtěžku zpeněžení majetku v insolvenčním řízení, jež bylo vedeno vůči manželovi stěžovatelky jako jejímu spoludlužníku. Žalobkyně proto vzala návrh se souhlasem stěžovatelky zpět, bylo rozhodnuto o zastavení řízení, pokud jde o žalovanou částku, potvrzeno prvostupňové rozhodnutí o povinnosti zaplatit úrok z prodlení od 29. 4. 2014 do 15. 8. 2018 a rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit náklady řízení před soudem prvního a druhého stupně.
III
Stěžovatelka s výroky soudů nesouhlasí a namítá, že odvolací soud se nijak nezabýval jejími argumenty, proč by žalované nemělo být právo na náhradu nákladů řízení přiznáno. Soudy se dostatečně nevypořádaly s námitkou rozporu s dobrými mravy, když stěžovatelka upozorňovala na fakt, že žalovaná jednotlivými žalobami uplatňuje nároky zjevně za účelem navýšení původní pohledávky o náklady těchto řízení. Cílem nebylo vymožení nároku, u kterého bylo zřejmé, že bude uspokojen v insolvenčním řízení, ale navýšit tento nárok o náklady řízení za právní zastoupení žalobkyně.
IV
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, podle kterého se výrok o náhradě nákladů řízení opírá o ust. §146 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., když předmětný nárok byl v řízení v převažující míře uspokojen plněním spoludlužníka žalované stěžovatelky. Dále zmínil práva věřitele při vymáhání pohledávky vůči solidárně odpovědným spoludlužníkům.
Vzhledem k tomu, že vyjádření neobsahovalo žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud k replice stěžovatelce.
V
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Ústavní soud, který se seznámil s odvoláním stěžovatelky i s odůvodněním napadených rozhodnutí, konstatuje, že v projednávané věci neshledal důvod pro výjimečný kasační zásah. Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí velmi podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí ve věci samé i se způsobem uhrazení jistiny. Pokud jde o náklady řízení, navázal na výsledek rozhodnutí a aplikoval ust. §146 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť vycházel ze skutečnosti, že žaloba byla podána důvodně a byla vzata částečně zpět z důvodu částečného plnění spoludlužníka žalované stěžovatelky.
Byť je rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o náklady řízení, poměrně stručné a soud se podrobně nevyjádřil k námitkám stěžovatelky, nejedná se v tomto případě o pochybení, které by svou intenzitou dosahovalo porušení ústavnosti. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je jeho právní názor na povinnost uhradit náklady řízení, navazující na výsledek rozhodnutí, pokud jde žalovanou částku a úrok z prodlení, zcela zřejmý. Ze skutečnosti, že v projednávané věci, poté, co bylo po prohlášení konkursu vyloučeno řízení o žalobě vůči manželovi stěžovatelky k samostatnému řízení a žalobkyně pokračovala v řízení proti stěžovatelce, pak nelze automaticky dovodit šikanozní postup žalobkyně. Nebylo totiž možné jednoznačně předvídat, že dojde k uspokojení celé pohledávky žalobkyně z výnosu v insolvenčním řízení. Ostatně stěžovatelka byla i po částečném uspokojení pohledávky žalobkyně z výtěžku zpeněžení majetku v insolvenčním řízení zavázána k úhradě úroku z prodlení.
Ústavní soud připomíná, že otázka aplikace ustanovení §150 o. s. ř., které je nenárokové povahy, spadá výhradně do pravomoci civilního soudu a záleží především na jeho úvaze, přičemž jej k jeho aplikaci nelze nutit. Pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu §150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05, II. ÚS 3006/17 a I. ÚS 2618/17).
K poukazu stěžovatelky na jiné nálezy Ústavní soud uvádí, že k použití závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. I v této souvislosti Ústavní soud nad rámec dodává, že trvání na podrobném odůvodnění odvolacího soudu by paradoxně mohlo vést sice k formálně bezvadnějšímu odůvodnění rozhodnutí, ale se stejným výsledkem, pokud jde o povinnost hradit náklady, které by byly navíc navýšeny o náklady dalšího řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu