ECLI:CZ:US:2019:1.US.593.19.1
sp. zn. I. ÚS 593/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ibericos s.r.o., V přístavu 1585/12, Praha 7, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2018, č. j. 23 Co 341/2018-458, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2018, č. j. 9 C 330/2017-426, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojila stěžovatelka s návrhem na odklad vykonatelnosti.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na žalované Mgr. Kateřině Šolcové zaplacení částky 15 310 560,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu zákonného ručení žalované vůči stěžovatelce podle §159 odst. 3 občanského zákoníku. Žalovaná přinejmenším v roce 2015 porušovala povinnost péče řádného hospodáře tím, že jako předsedkyně představenstva společností Door Financial, a.s., nechala, nebo strpěla, aby tato společnost pod jejím vedením a v době svého úpadku protiprávně vyplatila společnost BHX Czech na domnělých splátkách úvěru a úroků více, než vůbec směla dle zásad poměrného uspokojení v době svého úpadku, čímž ji měla protiprávně zvýhodnit na úkor stěžovatelky a současně tím způsobila společnosti Door Financial a.s. škodu ve shora požadované výši, kterou však společnosti Door Financial a.s. neuhradila.
Vzhledem k tomu, že je stěžovatelka nemajetná, požádala soud o osvobození od soudních poplatků, které jí však nebylo ústavní stížností napadeným usnesením soudu prvního stupně přiznáno - soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci jedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. K podanému odvolání Městský soud v Praze usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí a v ústavní stížnosti mimo jiné namítá, že Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 z jiného právního důvodu, než na kterém bylo nepřiznání osvobození založeno. Stěžovatelka se domáhala úhrady shora uvedené částky z titulu zákonného ručení a ne náhrady škody, jak uvedl odvolací soud. Ten také předem neseznámil stěžovatelku se svým právním názorem, odlišným od názoru nalézacího soudu. Pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že se městský soud odchýlil od svého dřívějšího, obvodnímu soudu uloženému, pokynu, jak ve věci postupovat. Ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nesprávná, překvapivá, formalistická, neúplná, nepřezkoumatelná.
Ze shora uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto nespadá do soustavy obecných soudů a nemá pravomoc působit jako další přezkumná instance jejich rozhodnutí, případně jejich právní uvážení nahrazovat svým vlastním. Jeho ústavně zakotvená pravomoc spočívá v přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavních limitů jejich činnosti. Ve smyslu jemu svěřené pravomoci Ústavní soud zdůrazňuje, že v případech rozhodování o ustanovování zástupců podle ustanovení §30 o. s. ř. a ve spojitosti s tím v případech rozhodování o splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, spadá takové rozhodnutí do rozhodovací sféry obecných soudů. A to včetně zjištění, zda byly účastníky dostatečně splněny zákonem stanovené podmínky. Vzhledem k ústavně zaručené nezávislosti soudů (viz ustanovení čl. 82 Ústavy) Ústavní soud nemá pravomoc přehodnocovat jejich závěry. Svou pravomoc může realizovat pouze výjimečně, zejména v krajních případech svévole obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2168/18 ze dne 26. 7. 2018 - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
Krajní případ, který by umožňoval Ústavnímu soudu zasáhnout, může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků nebo ustanovení zástupce, představovat toliko svévolná aplikace právních norem (zde např. ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., resp. ustanovení §30 o. s. ř.), zapříčiněná zcela chybějícím odůvodněním rozhodnutí, anebo postupem, který zcela popírá meze dané principy spravedlnosti [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. K takovéto krajní situaci však v tomto případě nedošlo.
Namítá-li stěžovatelka, že odvolací soud potvrdil napadené usnesení obvodního soudu z jiného důvodu, než pro který návrhu nevyhověl soud prvního stupně, nelze se s tímto ztotožnit. Oba dva soudy dospěly shodně k závěru, že se v projednávané věci jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Důvodem k tomu závěru byla přitom skutečnost, že v rozhodné době, tj. v době kdy žalovaná v pozici statutárního orgánu společnosti Door Financial a.s. rozhodla o splátkách úvěru a úroku ve prospěch společnosti BHX Czech, nebyl na společnost Door Financial a.s. vyhlášen úpadek. Za takové situace nelze bez dalšího činnost společnosti omezovat instituty insolvenčního práva.
Poukazuje-li stěžovatelka na odst. 13 napadeného usnesení odvolacího soudu, v němž je uvedeno, že se stěžovatelka domáhala na žalované náhrady škody, není pochyb o tom, že jak soud prvního, tak druhého stupně měl na mysli odpovědnost vyplývající z ustanovení §159 odst. 3 občanského zákoníku. Navíc, z úhlu pohledu společnosti Door Financial a.s. by se skutečně jednalo o náhradu škody, byť z pohledu stěžovatelky tato nabývá podoby ručení.
Všechna ústavní stížností napadená usnesení, včetně rozhodnutí o odvoláních, obsahují dostatečná a srozumitelná odůvodnění vysvětlující, jak obecné soudy ke svým závěrům dospěly. Ústavní stížností napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, nedotýkající se ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, včetně jejího práva na soudní ochranu, resp. práva na právní pomoc.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bezodkladně, o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.
Ústavní soud bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu