ECLI:CZ:US:2019:1.US.68.19.1
sp. zn. I. ÚS 68/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Dukar, s. r. o., se sídlem U Plovárny 36/6, Děčín I, kterou zastupuje JUDr. Ladislavem Ščury, advokát, se sídlem ul. Mierová 1725, Čadca, Slovenská republika, místo pro doručování Mgr. Tomáš Gurecký, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 30 Cdo 3004/2018-333, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2017 č. j. 55 Co 264/2017-315 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. května 2017 č. j. 42 C 334/2014-288, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 8. ledna 2019 a doplněné podáním ze dne 26. března 2019, stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zprostředkovaně i právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem státních orgánů podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 70 595 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. května 2016 č. j. 14 C 334/2014-225, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 55 Co 319/2016-262, žalobu zamítl. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 11. května 2017 č. j. 42 C 334/2014-288 žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení zamítl.
3. Na základě odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. září 2017 č. j. 55 Co 264/2017-315 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
4. K dovolání, podanému stěžovatelkou, Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. října 2018 č. j. 30 Cdo 3004/2018-333 řízení o dovolání zastavil, neboť dospěl k závěru, že v situaci, kdy nelze stěžovatelce ustanovit advokáta pro řízení o dovolání a kdy stěžovatelka přes výzvu soudu prvního stupně včas neodstranila nedostatek povinného zastoupení, je na místě postup podle §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v jejím projednávaném případě spor o ustanovení bezplatného zástupce pro dovolací řízení ve věci samé dosahuje potřebné ústavněprávní dimenze, jelikož napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k natolik svévolnému výkladu a svévolné aplikaci §138 odst. 1 o. s. ř., obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
6. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými obecnými soudy, že její nepříznivá finanční situace vznikla jako důsledek tzv. podnikatelského rizika. Podle názoru stěžovatelky obecné soudy vůbec nezkoumaly zákonná kritéria rozhodování vyplývající z §138 odst. 1 o. s. ř., tedy objektivní neschopnost stěžovatelky zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši ani to, zda se v jejím případě nejedná o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
7. Stěžovatelka má za to, že celé původní řízení bylo nespravedlivé a nebyly jí poskytnuty dostatečné možnosti k výkonu jejích základních práv a svobod. Nebyla poučena o možnosti ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. již na počátku řízení ve věci samé a z důvodu tíživé finanční situace si nemohla dovolit kvalifikované zastoupení v plném rozsahu pro každé podání nebo nařízené jednání. Byla zbavena možnosti domáhat se náhrady škody způsobené jednáním orgánů veřejné moci a domáhat se tak spravedlivého a konečného rozhodnutí ve věci. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V minulosti již Ústavní soud konstatoval, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
11. Ústavní soud ve své judikatuře, týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů, opakovaně vyjádřil závěr, že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, rozhodnutí o (ne)splnění podmínek stanovených zákonem je zásadně věcí obecných soudů. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, která je v přímém rozporu s principem spravedlnosti [nález ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení v projednávané ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal.
12. Soud prvního stupně stěžovatelce mimo jiné vysvětlil, že skutečnost, že společnost existuje pouze z důvodu vedení soudních jednání a jako taková nepotřebuje ke své činnosti majetek a nemá příjmy, když jinak je pro jednatele společnosti nepotřebná, není důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť nelze z tohoto důvodu přenášet poplatkovou povinnost na stát, tedy na ostatní daňové poplatníky, kteří jsou v takovém případě nuceni nést bez své viny poplatkovou povinnost jiných osob. Rovněž skutečnost, že se stěžovatelka dostala do složité situace v důsledku jednání soudů České republiky, nenaplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
13. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně a dovolací soud, i přes okolnost, že odvolací soud ne zcela přiléhavě aplikoval závěry již dříve překonané judikatury, dospěl nakonec ve výroku svého rozhodnutí ke správnému závěru, že stěžovatelce právo na ustanovení zástupce pro dovolací řízení nesvědčí. K tomu dovolací soud vedla tvrzení jednatele stěžovatelky, který uvedl, že svou podnikatelskou činnost převedl na jinou právnickou osobu, přičemž stěžovatelka, jakožto právnická osoba, již existuje pouze za účelem vedení soudních řízení, jinak je pro jednatele nepotřebná. Právě takovéto jednání lze podle názoru dovolacího soudu považovat za spekulativní zbavení se majetku za účelem vyhýbání se poplatkové povinnosti, jež brání přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř.
14. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Napadená rozhodnutí nenesou znaky nepředvídatelnosti a ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v jí citovaných nálezech Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k její posuzované věci.
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu