ECLI:CZ:US:2019:1.US.700.19.1
sp. zn. I. ÚS 700/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti Brandys Project s. r. o., se sídlem Primátorská 296/38, Praha 8, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018 sp. zn. 8 To 509/2018 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. listopadu 2018 sp. zn. 1 KZN 448/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení uvedených v záhlaví, neboť se domnívá, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usnesením ze dne 2. 11. 2017 policejní orgán podle §79a tr. ř. zajistil věc, a to peněžní prostředky na účtu stěžovatelky ve výši 62 460 169,68 Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že jsou výnosem z trestné činnosti, a to zvlášť závažného zločinu krácení daně podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Trestné činnosti se mohl dopustit neznámý pachatel jednající za společnost Klecany Project s. r. o. tím, že za specifikovaná období nezaplatil daň z přidané hodnoty a nepodal přiznání k dani z příjmů právnických osob, čímž zkrátil daň. Policejní orgán vyšel z toho, že finanční prostředky na účtu stěžovatelky byly na tento účet poukázány společností Property Estate Management s. r. o., která je obdržela od společnosti BK London Capital Ltd. Na její účet byly uhrazeny společností Klecany Project s. r. o., která následně neuhradila daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob.
3. Stěžovatelka podala dne 11. 11. 2018 opětovnou žádost o zrušení zajištění finančních prostředků na účtu podle §79f odst. 2 tr. ř. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením žádost zamítl. Následnou stížnost stěžovatelky Městský soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti dalším rozhodnutím o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu zmiňuje skutkové okolnosti případu. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce neumožnily nahlédnout do spisu, nemá přehled o tom, jakým způsobem je prověřování vedeno a na konkrétní skutečnosti nemůže reagovat. Připomíná judikaturu Ústavního soudu akcentující požadavek přiměřenosti při aplikaci zajišťovacích prostředků podle trestního řádu, podle níž lze délku zajištění srovnávat se lhůtami, které zákon stanoví pro omezení osobní svobody. Stěžovatelka k tomu dodává, že ve stádiu prověřování vazba vůbec není možná. Podle jejího názoru byly časové limity pro omezení jejího majetku překročeny.
5. Stěžovatelka opakovaně argumentuje tím, že v době, kdy finanční prostředky byly z účtu společnosti Klecany Projekt s. r. o. poukazovány na účet jejího věřitele, povinnost přiznat specifikované daně neexistovala a společnost plnila svůj existující závazek, který vznikl z financování na počátku developerského projektu. Vše údajně nasvědčuje i tomu, že současný likvidátor společnosti Klecany Projekt s. r. o. daňové závazky ve skutečně existující výši vyrovná.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba ponese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982 č. 7151/75;7152/75 Série A č. 52 §26 - 28). Jinými slovy musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov. sp. zn. IV. ÚS 333/04, sp. zn. IV. ÚS 703/06). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. sp. zn. I. ÚS 723/02).
8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení I. ÚS 554/03 z 28. 7. 2004 či I. ÚS 369/03 ze 4. 11. 2003, a další).
9. Ústavní soud přezkoumal dle výše naznačených ústavněprávních kritérií ústavní stížností napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků podle §79f odst. 2 tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že uvedená usnesení splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. K uvedenému závěru dospěl při vědomí toho, že posouzení podmínek vydání napadených rozhodnutí je především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a soudu); Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou předpokládány důvodně (čl. 36 odst. 1 Listiny), i když pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně". Z odůvodnění usnesení jasně vyplývá, že státní zástupce prováděl pomyslný test proporcionality zajištění a dotčení stěžovatelčiných práv. Jasně uvedl argumenty, pro které je další trvání zajištění namístě považovat za opodstatněné. Stížnostní soud se s jeho závěry ztotožnil.
10. V případě použitého zajišťovacího institutu jde pouze o časově omezené opatření, které nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv majitele účtu. Především orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti o omezení zajištění, porušila tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu