ECLI:CZ:US:2019:1.US.706.17.1
sp. zn. I. ÚS 706/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jana Krejsty, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, sídlem Horní 729/32, Brno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Nekudou, advokátem, sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016 sp. zn. 20 Cdo 5079/2016 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2016 sp. zn. 20 Co 218/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a 1) Jana Koreše, 2) Pavla Lésky a 3) Alexandry Léskové, 4) Martina Dvořáka, 5) Zuzany Lhotské a 6) České spořitelny, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že v exekučním řízení pro uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka 1) z majetku vedlejších účastníků 2) a 3) byl usnesením stěžovatele ze dne 17. 9. 2014 č. j. 159 EX 00972/11-383 udělen příklep na vydražené nemovité věci vydražiteli za nejvyšší podání 1 932 933 Kč. Usnesením stěžovatele ze dne 18. 12. 2014 č. j. 159 EX 00972/11-441 byla rozdělovaná podstata rozvržena tak, že v první skupině se se uspokojí pohledávka stěžovatele ve výši 300 234,35 Kč a ve třetí skupině pohledávka vedlejšího účastníka 4) ve výši 1 632 698,65 Kč.
3. Proti usnesení stěžovatele podali odvolání vedlejší účastníci 1), 5) a 6), v němž argumentovali, že nebylo přihlíženo k jimi přihlášeným pohledávkám.
4. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 20 Co 218/2015 bylo usnesení stěžovatele změněno tak, že pohledávka stěžovatele na nákladech exekuce činí 3 732,02 Kč, a pohledávka vedlejšího účastníka 4) k hotovému zaplacení činí 1 929 200,98 Kč. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že podle soudní praxe lze pohledávku soudního exekutora na nákladech exekuce zahrnout do rozvrhu pouze tehdy, existoval-li ke dni rozvrhového jednání pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2087/2007. Rovněž se vypořádal s tvrzením stěžovatele, že uvedené závěry Nejvyššího soudu byly překonány pozdějšími rozhodnutím, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 29 Cdo 5/2014, neboť toto rozhodnutí se vztahovalo k uspokojení pohledávky soudního exekutora v insolvenčním řízením. V nyní posuzované věci byl vydán pouze příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 10. 2014 č. j. 159 EX 00972/11-400, jímž stěžovatel určil náklady exekuce ve výši 11 018,17 Kč, z čehož 7 933,86 již bylo uhrazeno. Pohledávka stěžovatele tak mohla být uspokojena pouze v rozsahu 3 732,02 Kč.
5. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, o němž však Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 1. 12. 2016 sp. zn. 20 Cdo 5079/2016 tak, že se odmítá. V odůvodnění uvedl, že podle ustálené rozhodovací praxe je předpokladem zahrnutí pohledávky soudního exekutora do rozvrhu pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci řízení před obecnými soudy v prvé řadě uvádí, že postupem Nejvyššího soudu došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, neboť dovolání splňovalo všechny předpoklady přípustnosti a meritorního přezkumu. Domnívá se, že věc měla být posouzena jinak, než v dřívější rozhodovací praxi, přičemž svoji argumentaci podpořil odkazy na judikaturu. Odůvodnění Nejvyššího soudu považuje za lakonické a tvrdí, že jeho argumentací se Nejvyšší soud vůbec nezabýval.
7. Jde-li o samotný předmět řízení v nyní posuzované věci, uvádí stěžovatel, že sice odkazuje na judikaturu vztahující se k insolvenčnímu řízení, nicméně závěry v ní prezentované lze použít i pro náklady soudního exekutora uspokojované přímo v exekučním řízení. K argumentaci Nejvyššího soudu, že právo soudního exekutora je procesní povahy a vzniká až pravomocným rozhodnutím, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 29 ICdo 5/2014, z nějž má vyplývat, že tento závěr není správný. Stěžovatel opakuje, že jeho právo není procesní povahy a vzniklo již nařízením exekuce, přičemž konkrétní výše pohledávky roste s výší vymoženého plnění. V další části se věnuje významu příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu §88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Argumentace krajského a Nejvyššího soudu podle něj vede k založení začarovaného kruhu, neboť při vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce musí soudní exekutor vycházet z výše rozdělované podstaty, kdy současně platí, že soudní exekutor takový příkaz může vydat až po vydání usnesení o rozvrhu. V případě takové argumentace soudní exekutor nikdy nebude moci uspokojit náklady exekuce včetně své odměny. Za použití argumentace ad absurdum by jedinou možností soudního exekutora bylo uspokojit své pohledávky v insolvenčním řízení.
III.
Vyjádření účastníků
8. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníky k vyjádření k ústavní stížnosti. Jak Nejvyšší, tak i krajský soud v rámci vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění napadených usnesení. Z tohoto důvodu nezasílal Ústavní soud vyjádření účastníků stěžovateli k případné replice, neboť by nemohla přinést žádnou novou argumentaci.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Tento závěr činí Ústavní soud s vědomím, že stěžovatel byl orgánem rozhodujícím v nyní posuzované věci, nicméně v odvolacím a dovolacím řízení bylo rozhodováno
o jeho pohledávce, proto měl procesní postavení shodné s postavením účastníka řízení.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, vyjádřeními účastníků, vyžádaným spisem a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o možnosti zahrnutí pohledávky soudního exekutora do rozvrhu podstaty pouze za předpokladu vydání pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Postupu Nejvyššího soudu dále vytýká nedostatečnost odůvodnění a nesprávné posouzení přípustnosti dovolání.
13. Podle ustanovení §337c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu platí, že při prodeji nemovité věci se z rozdělované podstaty uspokojují pohledávky nákladů vzniklých soudnímu exekutorovi v exekučním řízení v první skupině. Podle §88 odst. 1 exekučního řádu dále platí, že náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Z obou citovaných ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů uspokojení pohledávky soudního exekutora z výtěžku prodeje nemovité věci je otázkou podústavního práva, do jejíhož řešení Ústavní soud není oprávněn vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že ani v nyní posuzované věci nemá důvod se odchylovat od závěru prezentovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 29 Icdo 5/2014, na nějž odkazuje nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 2898/16 ,příp. od tradičních závěrů vyslovených např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 o zaručení práva soudního exekutora na odměnu a zákazu jeho odepření. V nyní posuzované věci obecné soudy však stěžovatelovo právo na náhradu nákladů exekuce neodepřely, nýbrž v duchu ustálené rozhodovací praxe trvaly na podmínění jeho realizace vydáním pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ustanovení §88 odst. 1 exekučního řádu nijak nestanovuje okamžik, kdy může soudní exekutor k vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce přistoupit, není dokonce vyloučen postup, kdy exekutor bude tyto příkazy vydávat postupně v průběhu vedené exekuce. To lze ostatně dovodit i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel vydal dne 21. 10. 2014 příkaz k úhradě nákladů exekuce, a to dokonce po faktickém provedení dražby nemovité věci. Uvedené závěry plně odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (vedle krajským soudem uváděného usnesení ze dne 26. 10. 2009 sp. zn. 20 Cdo 2087/2007 také např. usnesení ze dne 2. 5. 2017 ve věci sp. zn. 20 Cdo 1273/2017). Současně je třeba, jak již učinil Nejvyšší soud v citovaných usneseních, upozornit, že podle §6 odst. 2 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, soudnímu exekutorovi nic nebrání, aby ihned po provedení dražby vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, které již v exekučním řízení vznikly nebo ještě pravděpodobně vzniknou v průběhu rozvrhového řízení.
14. Jde-li o tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, uvádí Ústavní soud, že podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. platí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné. Vzhledem k tomu, že usnesení krajského soudu nevybočovalo z ustálené rozhodovací praxe a rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil, proč stěžovatelem uváděná judikatura nepřiléhá k nyní posuzované věci, nelze ani v tomto bodě postupu obecných soudů nic vytknout.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího ani krajského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu