ECLI:CZ:US:2019:1.US.76.19.1
sp. zn. I. ÚS 76/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslavy Kopové, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 30 Cdo 428/2018-254, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2017 č. j. 14 Co 116/2017-219 a rozsudku Okresního soudu Litoměřice ze dne 7. 12. 2016 č. j. 7 C 471/2015-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svého základního práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Litoměřicích ve věci žalobkyně J M R, spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně") o určení vlastnictví k nemovitostem proti žalované Miroslavě Kopové (dále jen "stěžovatelka) napadeným rozsudkem určil, že výlučným vlastníkem v něm určené nemovitosti je žalobkyně. Soud dovodil, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře založené na stavu zápisu v katastru nemovitostí a nestala se tak vlastnicí sporné nemovitosti. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jehož závěry považoval za věcně správné; nad rámec toho konstatoval, že soud prvního stupně sice opomenul vyložit, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu §80 o. s. ř.), "nicméně to, že je dán, je zjevné, neboť vyhovující rozhodnutí o žalobě by bylo podkladem pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, přičemž na takovém určení je dán dle ustálené judikatury soudů všech stupňů naléhavý právní zájem vždy." (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 543/2001).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky v části řízení o dovolání proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích zastavil a v části proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pro nepřípustnost odmítl. Ve vztahu k dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích dovolací soud konstatoval, že podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve vztahu k dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje žádný údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné. K požadavku na splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) stěžovatelka v prvé řadě pouze odkázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to v podobě dvou nepřiléhavých judikátů. K prokázání naléhavého právního zájmu dovolací soud připomněl konstatování odvolacího soudu, že soud prvního stupně sice v odůvodnění rozsudku výslovně nevyložil, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř., ovšem z jeho rozhodnutí vyplynulo, že naléhavý právní zájem byl shledán, což konstatoval (a zabýval se tím) i odvolací soud. Odvolací soud připomněl, že již samotný nesoulad mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem osvědčuje naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby ve smyslu §80 o. s. ř., jejímž smyslem je soudní deklarace tvrzeného věcně právního vztahu k nemovitému majetku. Dovolací soud zdůraznil, že o jinou situaci by se jednalo, pokud by se odvolací soud uvedenou odvolací námitkou nezabýval a ve svém rozhodnutí ji zcela pominul. K takovému excesu ovšem v souzené věci nedošlo, neboť odvolací soud se s touto odvolací námitkou v odůvodnění rozsudku vypořádal, proti čemuž ostatně již stěžovatelka nijak nebrojila. Nejvyšší soud konečně připomněl, že stěžovatelka zcela pominula skutečnost, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, a tedy že přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (ani) tímto založit nemůže.
Stěžovatelka po obsáhlém shrnutí věcného a procesního vývoje poukázala na to, že rozhodnutí civilních soudů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení souzené věci. Domnívá se také, že soudy opomněly, že se jedná o řízení sporné, prokazovat naléhavý právní zájem podle §80 o. s. ř. měla žalobkyně; nelze, aby civilní soudy doplňovaly za žalobkyni břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelkou uvedená argumentace nesplňovala požadavky na výslovné uvedení sporné otázky hmotného nebo procesního práva. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu