ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.428.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 428/2018-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně J M R, spol. s r. o., se sídlem v Libochovicích, Vrchlického 838, identifikační číslo osoby 273 38 100, zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Libochovicích, Jeronýmova 610, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 471/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, a o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, takto:
I. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, se zastavuje .
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, se odmítá .
III. Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku – stavby, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e, garáž, vše zapsané na listu vlastnictví pro obec a katastrální území L. u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště L. (dále již „předmětná nemovitost“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně předmětnou nemovitost nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 22. května 2014 (dále již „kupní smlouva z 22. května 2014“) od společnosti CREDOX spol. s r. o. (nyní v likvidaci). Předmětná nemovitost byla součástí jiné nemovitosti (dále již „původní pozemek“), od níž byla následně oddělena. Společnost CREDOX spol. s r. o. se však s předmětnou nemovitostí pokusila disponovat ještě jednou, a to na základě kupní smlouvy mezi společností CREDOX spol. s r. o. a žalovanou ze dne 3. února 2015. Podle soudu prvního stupně bylo vůlí účastníků na základě kupní smlouvy ze dne 22. května 2014 nabýt celou původní nemovitost, tj. včetně předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně tak konstatoval, že předmětnou nemovitost společnost CREDOX spol. s r. o. prodala dvakrát, tedy nejprve žalobkyni, jakožto součást původního pozemku a posléze jako samostatnou věc žalované. Soud prvního stupně vyšel dále z toho, že pro posouzení otázky vlastnického práva k předmětné nemovitosti je podle §1100 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále již „o. z.“) významné, zda žalovaná, jejíž vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí zapsáno, byla v dobré víře, neboť v opačném případě zákon nabytí vlastnického práva vylučuje. Po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nemohla být v dobré víře založené na stavu zápisu v katastru nemovitostí a nestala se tak vlastnicí sporné nemovitosti.
Závěry soudu prvního stupně považoval odvolací soud za věcně správné. Nad rámec toho konstatoval, že soud prvního stupně sice opomenul vyložit, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu §80 o. s. ř.), „nicméně to, že je dán, je zjevné, neboť vyhovující rozhodnutí o žalobě by bylo podkladem pro zápis vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí, přičemž na takovém určení je dán dle ustálené judikatury soudů všech stupňů naléhavý právní zájem vždy.“ V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 543/2001.
Žalovaná (dále již „dovolatelka“) podala prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně i proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolatelka nejprve v obecné rovině odkázala na §237 o. s. ř., dovolací důvod vymezila tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věc a dále uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka dále polemizovala se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, přičemž zejména zpochybňovala jejich skutkové závěry týkající se její dobré víry. Podle dovolatelky spočívá nesprávné rozhodnutí obecných soudů na nesprávné aplikaci §1100 odst. 2 o. z. (v této souvislosti obecně odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. června 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15 a ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11). Podle dovolatelky bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to v tom smyslu, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně naléhavého právního zájmu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v záhlaví vymezené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
K dovolání dovolatelky se žalobkyně písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované není – jak bude vyloženo níže – přípustné ani důvodné.
Ve vztahu k dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. prosince 2016, č. j. 7 C 471/2015-176, dovolací soud konstatuje, že podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu vydaného v řízení v prvním stupni je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalované proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006).
Ve vztahu k dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. října 2017, č. j. 14 Co 116/2017-219, dovolací soud uvádí, že dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z tohoto pohledu (s přihlédnutím k dikci §237 o. s. ř.) dovolatelka předpoklady přípustnosti svého dovolání – s výjimkou jejího tvrzení, že oba soudy „opomněly, že se jedná o řízení sporné, prokazovat naléhavý právní zájem dle §80 o. s. ř. měla žalobkyně...obecné soudy doplňovaly za žalobkyni břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tím bylo porušeno dle názoru dovolatelky rovněž právo na spravedlivý proces“ - nevymezila, čímž byla Nejvyššímu soudu (v předmětném rozsahu) upřena možnost zabývat se vůbec přípustností dovolání.
Za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nelze považovat ani tu část dovolání, v níž dovolatelka „poukazuje též na ustálenou judikaturu Ústavního soudu v této věci, a to zejména na nálezy IV. ÚS 402/15, II. ÚS 165/11, jež chrání dobrou víru zápisu v katastru nemovitostí.“ V tomto směru dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, který zaujal právní názor, že dovolání je přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.
O takový případ se zde nejedná, jelikož dovolatelka v dovolání pouze odkázala na spisové značky dvou rozhodnutí Ústavního soudu v souvislosti s ochranou dobré víry, aniž by alespoň stručně v dovolání vyjasnila, v čem má být takový judikatorní odkaz podle jejího přesvědčení relevantní, pokud odvolací soud v daném případě přitakal soudu prvního stupně ohledně správnosti aplikace pravidla chování podle §1100 odst. 2 o. z. upravujícího prioritu vlastnického práva k věci zapsané ve veřejném seznamu při vícenásobném převodu, zatímco uvedená rozhodnutí Ústavního soudu se vztahují (jak je obecně známo) k reglementaci právní problematiky „nemo plus iuris“ podle předchozí civilní úpravy (tj. před přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který byl ovšem soudy v této věci aplikován).
Povinností dovolacího soudu není dotvářet za dovolatele dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“
Ústavní soud k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ve svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, uvedl, že: „novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., kterým zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řád o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody...‘ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potencionálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potencionálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyšší soud advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Konečně Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS 45/16, vyložil, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového podání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svob.
Brojí-li dovolatelka (jak je zřejmé z obsahu jejího dovolání) do skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel soud prvního stupně, respektive odvolací soud, pomíjí zcela, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), takže dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže.
Jak již bylo vyloženo shora, jediná – byť značně subtilně vyložená - dovolací argumentace žalované, z níž lze dovodit vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, je námitka týkající se toho, že oba soudy pominuly, že v řízení bylo toliko na žalobkyni, aby prokázala naléhavý právní zájem na jí požadované soudní deklaraci věcně právního vztahu ve smyslu §80 o. s. ř., přičemž je nesprávné, aby soudy doplňovaly za žalující stranu břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a pokud tak učinily, došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Ovšem ani z tohoto pohledu dovolací soud pochybení (navíc v dovolatelkou tvrzené ústavně právní rovině) neshledal. Dovolací soud se v této souvislosti přiklání ke konstatování odvolacího soudu, že soud prvního stupně sice opomenul v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku výslovně vyložit, v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 o. s. ř., ovšem z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplynulo, že naléhavý právní zájem byl dán (nalézacím soudem shledán), což konstatoval (a zabýval se tím) i odvolací soud. Odvolací soud přitom za žalobkyni nijak nenahrazoval břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nýbrž pouze připomenul v zásadě notorietu (ve stručnosti shrnuto), že již samotný nesoulad mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem osvědčuje naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby ve smyslu §80 o. s. ř. (žalobce, jenž se považuje za vlastníka předmětné nemovitosti, avšak v jehož prospěch dosud nesvědčí stav zápisů v katastru nemovitostí), jejímž smyslem je soudní deklarace tvrzeného věcně právního vztahu k nemovitému majetku. O jinou situaci by se jednalo, pakliže by se odvolací soud uvedenou odvolací námitkou nezabýval a ve svém rozhodnutí ji zcela (jako by nebyla vůbec žalovanou uplatněna) pominul. K takovému excesu ovšem v daném případě nedošlo, když odvolací soud sice stručně, avšak výstižně s uplatněnou odvolací námitkou v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) rozsudku vypořádal, proti čemuž ostatně již dovolatelka (v tomto ohledu) ve svém dovolání nijak nebrojí.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu