ECLI:CZ:US:2019:1.US.815.19.1
sp. zn. I. ÚS 815/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Ponížila, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 27 Co 325/2018-113 ze dne 21. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku krajského soudu s odůvodněním, že jím byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti vyplývá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích č. j. 9C 141/2017-54 ze dne 30. 4. 2018, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se (v rozsahu projednávaném krajským soudem) domáhal náhrady majetkové škody ve výši 3 146 Kč. Ta spočívala v nákladech právního zastoupení vynaložených na podání žádosti o odklad nezákonného rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, kterým bylo v přestupkovém řízení zamítnuto jeho odvolání jako opožděné. Krajský soud tomuto nároku stěžovatele nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. (zejména §31 citovaného zákona) není možné poškozenému nahradit jiné náklady zastoupení než ty, které byly vynaloženy na zrušení či změnu nezákonného rozhodnutí, což stěžovatelem požadované náklady nesplňují. Dále se stěžovatel domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč způsobenou tímto nezákonným rozhodnutím, avšak soudy jeho nároku nevyhověly s tím, že nárok je promlčen (§32 odst. 3 citovaného zákona). Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že taková interpretace relevantních ustanovení citovaného zákona ze strany krajského soudu je projevem přepjatého formalismu a vede k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje proti rozhodnutí krajského soudu v tzv. bagatelní částce, proti níž by ani samotné dovolání nebylo přípustné [srov. ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, z recentní doby např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3600/18 ze dne 11. 12. 2018), že v případech tzv. bagatelních sporů - s výjimkou zcela extrémních situací - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. Ostatně nejedná se o žádné judikaturní či právní novum, již v římském právu platila zásada minima non curat praetor (D. 4, 1, 4).
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení v podobě extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti, které by mohlo zakládat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany krajského soudu, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu