ECLI:CZ:US:2019:1.US.817.19.1
sp. zn. I. ÚS 817/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky PROGLES s.r.o., se sídlem Jičín, Pod Koželuhy 70, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 1391/4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2019 č. j. 47 Co 18/2019-427 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 14. 12. 2018 č. j. 7 C 338/2018-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, že se stěžovatelce ukládá povinnost nenakládat s nemovitými věcmi specifikovanými v rozhodnutí.
Ze spisového materiálu vyplývá, že návrhem na vydání předběžného opatření podaným soudu dne 14. 12. 2018 se žalobce domáhal, aby stěžovatelce (1. žalovaná) bylo uloženo nenakládat s označenými nemovitostmi, které byly předmětem koupě v kupní smlouvě uzavřené mezi stěžovatelkou jako prodávající a 2. žalovanou (TEZULU s. r. o.) jako kupující. Žalobce jako druhý jednatel stěžovatelky s prodejem nemovitostí nesouhlasil. Kupní smlouva byla uzavřena za stěžovatelku její zástupkyní na základě plné moci udělené pouze jednatelem D. Šihákem (nikoli žalobcem jako dalším jednatelem). Dne 7. 12. 2018 byla katastrálním úřadem vyznačena u předmětných nemovitostí plomba a kupní cena byla složena do advokátní úschovy.
Z výpisu z obchodního rejstříku soud zjistil, že k datu uzavření předmětné kupní smlouvy, byli žalobce a D. Šihák společníky stěžovatelky každý s obchodním podílem 50 % a oba byli k tomuto datu jednateli stěžovatelky s právem jednat za společnost společně. Kupní smlouvou se převádí nemovitý majetek za kupní cenu 6 240 000 Kč. Žalobce se v řízení domáhá vyslovení neplatnosti kupní smlouvy, neboť nebyla za stěžovatelku řádně podepsána oběma jednateli. Odvolací soud uvedl, že pokud by předběžné opatření nebylo vydáno, dojde k vkladu do vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro žalovanou 2. Žalobce by tak ztratil právní zájem na podání žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy a nemohl by být v řízení úspěšný. Žalobce nadto zpochybňuje platnost uzavření kupní smlouvy, neboť namítá, že nebyla za stěžovatelku řádně uzavřena, neboť druhému jednateli sdělil, že s prodejem nesouhlasí. Za této situace odvolací soud konstatoval, že v řízení o neplatnosti předmětné kupní smlouvy musí soud zkoumat, zda nebyly naplněny předpoklady pro aplikaci §437 občanského zákoníku a byla-li kupní smlouva uzavřena za stěžovatelku řádně. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření je věcně správné.
Stěžovatelka s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že při přezkumu vydaného předběžného opatření odvolací soud odmítl přihlížet k jejím tvrzením a důkazům. Podrobně rekapituluje okolnosti uzavření předmětné kupní smlouvy ve vztahu k postoji žalobce ve funkci jejího jednatele. Namítá, že žalobce neuvádí žádný relevantní důvod, proč by měla být předmětná kupní smlouva neplatná, o prodeji majetku bylo rozhodnuto valnou hromadou stěžovatelky a prodej zrealizován za cenu, která výrazně převyšuje ocenění převáděných nemovitostí. Podle stěžovatelky neexistuje právní zájem žalobce na podání žaloby o určení neplatnosti dané kupní smlouvy a nejsou ani dány předpoklady pro nařízení předběžného opatření.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Pokud jde o předběžné opatření, Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro jeho vydání je věcí civilního soudu. Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01, I. ÚS 375/2000). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, které může být na návrh zrušeno. Nejde o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. K otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98, v němž uvádí: "je však nepochybné, že kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam".
Uvedené atributy Ústavní soud zohlednil i při posuzování námitek stěžovatelky. Neshledal, že by při rozhodování o nařízení předběžného opatření došlo k excesivnímu či svévolnému postupu, jenž by svou intenzitou vedl k zásahu do ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že se seznámil s argumentací účastníků řízení a dostatečně zvážil potřebu zatímní úpravy a své závěry adekvátním způsobem odůvodnil.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu