ECLI:CZ:US:2019:1.US.822.18.1
sp. zn. I. ÚS 822/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti P. M., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2017 č. j. 6 Tdo 1429/2017-42, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2017 sp. zn. 7 To 56/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2017 č. j. 1 T 4/2017-541, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2017, č. j. 1 T 4/2017-541, byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Vedle toho mu byl uložen trest propadnutí věci - vojenského nože s černou rukojetí (bajonetu) s pouzdrem. Dále mu byla uložena povinnost k náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR ve výši 39 571 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl Vrchní soud usnesením ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 7 To 56/2017.
4. Obviněný byl odsouzen pro skutek, který podle zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku nalézacího soudu spočíval v podstatě v tom, že dne 25. 7. 2016 kolem 16:00 hodin v zahrádkářské kolonii v Praze před chatou, kam přišel již s jasným úmyslem usmrtit poškozeného, jej bodl přineseným bajonetem (délky ostří 17 cm) do oblasti hrudníku a dále ho napadl kopy a údery klackem (o délce 123 cm o průměru 4,1 cm). Svého jednání zanechal až v důsledku výzev přiběhnuvších svědků. Zranění takto způsobená poškozenému (a blíže popsaná ve výroku rozsudku) si vyžádala okamžitou hospitalizaci poškozeného.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Tdo 1429/2017-42.
6. Rozhodnutí všech uvedených soudů napadl stěžovatel ústavní stížnosti. Namítá, že se obecné soudy náležitě nevypořádaly s tvrzením, že se poškozený dopustil zavrženíhodného jednání. Při ukončení nájemního vztahu k chatě totiž nerespektoval normy občanského práva, nájemní vztah se stěžovatelem řádně neukončil a učinil tak ze stěžovatele prakticky bezdomovce. Poukazuje na judikaturu civilních soudů, podle níž vyklizení bytu tzv. svépomocí není možné. Dodává, že na prostory chaty, které užíval, se vztahovala pravidla pro ochranu domovní svobody. Nastalou situaci tak nelze dávat za vinu stěžovateli. Takový přístup poškozeného podle názoru stěžovatele naplňuje znaky zavrženíhodného jednání ve smyslu §141 odst. 1, případně §146a tr. zákoníku. Při vyhodnocování zjištěného skutkového stavu měly obecné soudy použít zásadu in dubio pro reo, což neučinily.
7. Nedostatečně zohlednily i závěry znaleckého posudku, podle něhož žádné ze zranění poškozeného nevedlo k poškození důležitého orgánu a bezprostředně neohrožovalo život poškozeného. Čepel bodného nástroje do hrudní dutiny nepronikla, přičemž smrtelná poranění by nůž mohl způsobit pouze v případě proniknutí.
8. Stěžovatel tvrdí, že ze skutkových zjištění nevyplývá, že by jeho útoku předcházelo vyjádření, že poškozeného zabije, ani že by útočil na některé části těla záměrně.
9. Dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie byla u stěžovatele v době páchání trestného činu přítomna prostá opilost středního stupně a prostý afekt. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jednání dopustil ve stavu jistého rozrušení, ale že nešlo o afekt v tom směru, jak se stěžovatel hájí, tedy že by se mu najednou "zatmělo před očima". Naopak ihned po telefonátu s pracovnicí firmy Credit Czech se stěžovatel vrátil na chatu, aby se dopustil vražedného útoku, čímž doslova splnil to, o čem s pracovnicí mluvil, že má v úmyslu udělat, a po spáchání činu, když mu v dokonání bylo zabráněno dalšími osobami, ještě litoval, že poškozeného neusmrtil. Z toho odvolací soud dovodil, že jednal nejméně s rozmyslem. Stěžovatel se však domnívá, že okolnost rozmyslu nemůže na straně pachatele existovat souběžně s afektem.
10. Stěžovatel tvrdí, že skutková podstata trestného činu počala být naplňována, až když vytáhl nůž z tašky. Případný příchod stěžovatele na místo činu s úmyslem poškozeného usmrtit nebyl podstatnou příčinou následku a nebyl tedy z hlediska trestního práva relevantní.
11. Domnívá se, že u něj měla být aplikována mírnější kvalifikace podle §141 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k omluvitelnému hnutí mysli. Znovu objasňuje tíživou situaci vztahující se k náhlé ztrátě bydlení.
12. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavnímu soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé.
14. Projednávaná ústavní stížnost je primárně založena na zpochybnění, zda výsledky dokazování v trestní věci stěžovatele odůvodňují právní kvalifikaci vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, případně, zda tu jsou podmínky pro mírnější postih dle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Ke změně trestněprávní kvalifikace skutku stěžovatele v tomto smyslu směřují i jeho úvahy o vlivu jeho duševní poruchy na jeho stav v době spáchání skutku. Dle názoru Ústavního soudu v daném případě jde spíše o důkazní polemiku než o právní otázku výkladu znaků kvalifikované či privilegované skutkové podstaty. Je vhodné předně konstatovat, že obecné soudy se s obdobnými námitkami stěžovatele podrobně zabývaly a v odůvodnění své závěry vyložily.
15. Obecné soudy dovodily naplnění skutkové podstaty zločinu vraždy s rozmyslem ve stadiu pokusu z objektivních okolností trestného činu. Vycházely přitom z celkové konstelace vzájemných vztahů stěžovatele a poškozeného před a v době spáchání trestného činu a z objektivně zjištěného průběhu skutkového děje (srov. str. 28, 29 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně). Útok na život v přímém úmyslu ve stadiu pokusu je spatřován v bodnutí vojenským nožem jednoznačně vedeným do míst, kde jsou umístěny životně důležité orgány, i následné pokračování dalšími útoky kopy a klackem. Motivaci a postoj stěžovatele poškozeného usmrtit jasně dokreslují jeho slovní projevy, které popsala řada svědků. Kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu pokusu vraždy s rozmyslem soudy považovaly za naplněnou jednáním stěžovatele krátce před činem. Závěr o jejím naplnění soudy čerpaly předně z důkazu záznamem telefonického rozhovoru stěžovatele s pracovnicí zprostředkující agentury (v 15:36 hodin inkriminovaného dne), v němž stěžovatel jasně opakovaně uvádí, že se již do práce nedostaví, neboť je rozhodnut usmrtit poškozeného, za což se dostane do vězení. Znalec projev stěžovatele vyhodnotil jako vědomý, racionální, trvající relativně dlouho. Stěžovatel si tedy svou situaci racionálně zvážil a při vědomí následků pro jeho samotného i pro poškozeného se rozhodl pro usmrcení poškozeného (nikoli pro ublížení na zdraví) jako řešení stěžovatelovy situace a tento závěr si odůvodnil navíc i subjektivním názorem potřeby odstranit "zlého člověka" ze světa. Následně svým jednáním (kolem 16. hodiny téhož dne) doslova splnil to, o čem v telefonátu mluvil, že má v úmyslu udělat, a když mu bylo v dokonání zabráněno dalšími osobami, litoval, že poškozeného neusmrtil.
16. K závěru o reálném nebezpečí vzniku život bezprostředně ohrožujícího stavu soudy vyšly předně ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství. Při cílení útoku vojenským nožem na horní polovinu těla poškozeného silou střední intenzity nedošlo k bezprostřednímu ohrožení života pouhou shodou okolností na vůli stěžovatele nezávislých. K naplnění všech znaků skutkové podstaty vraždy tak chyběl pouze následek v podobě usmrcení, proto soudy kvalifikovaly jednání stěžovatele jako pokus.
17. Stěžovatel akcentuje zjištění znalců ohledně toho, že v době usmrcování poškozeného se nacházel ve stavu prostého afektu, který nemůže nastat při jednání s rozmyslem. Za podstatnou příčinu následku, přesněji účinku (usmrcení poškozeného ve stadiu pokusu) však soudy jasně označily rozmysl před činem zřejmý z telefonátu zprostředkující agentuře. Prostý afekt (či stav rozrušení), který u stěžovatele znalci dovodili až v průběhu samotného usmrcování, Nejvyšší soud označil za bezvýznamný, neboť nemohl přerušit silnou příčinnou souvislost premeditativního jednání (rozmyslu) úmyslně usmrtit poškozeného. Za tohoto stavu soud dovodil, že afekt a rozmysl si zde mohou konkurovat, navzájem se vylučovat nemusí. V posuzované věci však jednoznačně podle názoru soudu dominoval podíl rozmyslu, což odůvodňuje kvalifikaci pokusu vraždy připravované (a nikoli toliko situační).
18. Způsob, jímž obecné soudy dovodily nutnost aplikace §140 odst. 2 tr. zákoníku, odpovídá všeobecně přijímaným zásadám dokazování okolností subjektivního charakteru, jak byly vysloveny v judikatuře obecných soudů (viz např. č. 41/76, č. 10/94 Sb. rozh. tr.) i Ústavního soudu. Znaky vnitřní psychické stránky trestného činu nelze presumovat; při jejich zkoumání však je možné vycházet z okolností vnímatelných smysly, k nimž u trestných činů proti životu a zdraví patří zejména způsob promýšlení i následné provedení útoku, včetně volby nástroje, momentu překvapení, poměru sil mezi pachatelem a obětí, míst zásahu na těle oběti atd. [viz věc sp. zn. III. ÚS 681/06 ze dne 2. 2. 2007 (U 3/44 SbNU 759)].
19. Z hlediska garancí základních práv stěžovatele je třeba poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž trestní soud není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Uvedený závěr je třeba zdůraznit právě v případě, kdy se znalec - psychiatr nebo psycholog - na základě odborného vyšetření vyjadřuje k osobnosti a pohnutkám obviněného. Pokud se obecný soud s poukazem na další důkazy s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožní nebo je upřesní a své závěry přezkoumatelně vyloží, neznamená to a priori porušení zásad spravedlivého procesu [srov. k tomu nověji nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 (N 41/64 SbNU 471) a další judikaturu tam citovanou].
20. Ze stejných zásad je nutné vycházet, i pokud jde o aplikaci privilegované skutkové podstaty zabití podle ustanovení §141 tr. zákoníku, jež představuje lex specialis vůči ustanovením o vraždě. Trestný čin zabití je charakterizován polehčujícími znaky sociálně-etické povahy, k nimž patří "omluvitelnost" hnutí mysli pachatele nebo "zavrženíhodný" ráz předchozího jednání poškozeného. K naplnění privilegované skutkové podstaty stačí přítomnost jediného z uvedených znaků, byť nezřídka se budou tyto znaky navzájem kumulovat (srov. Kuchta, J. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 18, marg. 16; Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. §140 až 421 Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1325).
21. Při výkladu normativních znaků skutkových podstat uvedeného typu je z ústavněprávních hledisek třeba trvat na stabilitě výkladu podle zásady de similibus idem est iudicium (v obdobných případech je třeba rozhodovat obdobně). Výklad těchto znaků je však ryze v pravomoci trestních soudů, pro něž jsou znalecké posudky psychiatricko-psychologické sice nezbytnými, ne však výlučnými a nepřekonatelně závaznými podklady pro rozhodnutí.
22. V projednávané věci obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel si pronajal chatu poškozeného a po velmi krátké době byl v prodlení s placením, poškodil dveře chaty a bezdůvodně pořezal větve stromu na pozemku. Poškozený s ním o porušování jeho povinností mluvil a stěžovatel dluh na nájemném přesto zcela nesplatil. Obdobné problémy stěžovatele provázely i v předchozích bydlištích. Nedodržování dohodnutých podmínek stěžovatelem, na něž jej poškozený upozorňoval, vedlo k tomu, že poškozený chtěl, aby se stěžovatel z chaty odstěhoval, což se snažil urychlit tím, že chatu pronajal dalším dvěma osobám a výměnou zámku. Obecné soudy však dospěly k závěru, že stav, kdy stěžovatel neměl kde přespávat, si zapříčinil předně on sám dlouhodobým nadužíváním alkoholu a neplněním svých závazků.
23. Ústavní soud nespatřuje v postupu obecných soudů známky libovůle ani porušení zásad interpretace právních norem. Z hlediska ústavněprávních principů lze akceptovat, pokud soudy ustanovení §141 tr. zákoníku aplikují toliko na situace, kdy pachatel trestným činem reagoval na podnět mimořádné intenzity a závažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010). Dosah těchto privilegujících znaků musí odrážet morální postoje, které jsou ve společnosti všeobecně sdíleny. Restriktivní výklad těchto znaků lze mít za odůvodněný především vzhledem k významu společenského zájmu, k jehož ochraně jsou ustanovení §140 a násl. tr. zákoníku určena - tzn. lidského života (srov. článek 6 odst. 1 Listiny).
24. Ústavní soud uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat tvrzené porušení ústavně zaručených práv, a proto na základě důvodů výše uvedených ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
25. Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovateli "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu