ECLI:CZ:US:2019:1.US.834.19.1
sp. zn. I. ÚS 834/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Luboše Slacha, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 373/2017-41 ze dne 12. prosince 2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 25/2016-43 ze dne 17. října 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Odvolacího finančního ředitelství, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byla v řízení před orgány finanční správy doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2010 ve výši 60 165 Kč a uloženo penále ve výši 12 033 Kč. Důvodem proto byla skutečnost, že stěžovatel neoprávněně zahrnul podle přijatých faktur do daňově uznatelných výdajů zaplacené částky včetně daně z přidané hodnoty. Konkrétně na fakturu přijatou v roce 2009 zaplatil ve dvou splátkách v prosinci 2009 částku 300 000 Kč a lednu 2010 částku 343 740 Kč. Orgány finanční správy neuznaly argumentaci stěžovatele, že daň z přidané hodnoty nesprávně zahrnul a zaplatil již v roce 2009, a tudíž předmětem daňové kontroly mohla v roce 2010 být pouze kontrola zahrnutí zaplacené jistiny jako výdaje vynaloženého na dosažení příjmů.
2. Stěžovatel se následně bránil před Krajským soudem v Plzni a Nejvyšším správním soudem. Správní soudy jeho žalobu a kasační stížnost zamítly. Krajský soud konstatoval, že daň z přidané hodnoty není výdajem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Z toho pohledu stěžovatel nemohl daň uplatnit vůbec, a to bez ohledu na zdaňovací období. Stěžovatel tak mohl celkem uplatnit nejvýše 540 958 Kč. Pokud tedy ve zdaňovacím období roku 2009 uplatnil 300 000 Kč, nebylo mu ze strany správce daně co vytýkat. Ve zdaňovacím období roku 2010 mohl uplatit nejvýše 240 958 Kč, uplatnil však více. Postup správce daně byl tak správný, pokud v tomto roce uplatněný výdaj v části neuznal a doměřil daň. Nejvyšší správní soud k tomu dodal, že nelze vůbec uvažovat o tom, že by bylo možné určovat, zda je podle faktury placena daň přidané hodnoty nebo "jistina". Jistinou dluhu je totiž celá částka včetně daně z přidané hodnoty, nejde o příslušenství se samostatným právním osudem. Výklad stěžovatele by vedl k jeho dvojímu zvýhodnění: inkasoval by daň na vstupu a stejnou částku by uplatnil jako daňově uznatelný výdaj.
3. Proti rozhodnutím správních soudů stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že vadně vedenou daňovou evidenci měl již v letech 2006 až 2008, daňové kontroly však u něj žádné vady neodhalily. Za zdaňovací období roku 2009 u stěžovatele neproběhla žádná kontrola, takže lhůta k dodatečnému vyměření daně uplynula 31. března 2013. Stěžovateli tedy nemohla být daň doměřena v roce 2015 (zahájení kontroly v listopadu 2013). Tuto skutečnost správce daně obešel tím, že bez dokazování konstatoval vadné zahrnutí daně z přidané hodnoty jako uznatelný výdaj v roce 2010. Stěžovatel přitom v celém řízení prokazoval, že daň nesprávně zaplatil a zahrnul jako uznatelný výdaj v roce 2009. Daňová kontrola zdaňovacího období roku 2010 se tedy mohla vztahovat pouze k výdaji představujícímu platbu jistiny dluhu, což je v pořádku. Doměřením daně tak došlo k zásahu do právní jistoty stěžovatele, že po uplynutí prekluzivní lhůty nebudou mít jeho pochybení v roce 2009 žádné právní následky.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Stěžovatel v projednávané věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před orgány finanční správy a správními soudy. Ústavní soud tím postavil do role dalšího stupně soustavy správních soudů, který by měl vykládat předpisy daňového práva. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
6. Ústavní soud již dříve uvedl, že tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bude mít místo zejména tam, kde se správní soud odmítne protiprávně věcí vůbec zabývat. Toto základní právo v prvém plánu garantuje právo každého na přístup k soudu ve věci přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy a ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na to, aby soud v takovém případě rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumal stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Meritorní přezkum rozhodnutí správního soudu je namístě zpravidla jen tehdy, když je vedle porušení čl. 36 Listiny tvrzeno i porušení jiného základního práva zaručeného ústavním pořádkem [nález sp. zn. II. ÚS 686/02 ze dne 21. 10. 2004 (N155/35 SbNU 147)]. Tamtéž Ústavní soud konstatoval, že se zdanění musí opírat o zákon, aby bylo ústavně konformní. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje.
7. V souzené věci není pochyb (ani stěžovatel to nerozporuje), že stěžovatel protiprávně uplatnil daň z přidané hodnoty jako daňově uznatelný náklad. Stěžovatel tedy měl podle zákona platit vyšší daň, než sám deklaroval. V tomto ohledu doměření daně porušením čl. 11 odst. 5 Listiny zjevně není. Spor byl veden pouze o to, zda k chybě stěžovatele mohly orgány finanční správy přihlédnout a daň doměřit.
8. V této rovině oba správní soudy námitky stěžovatele dostatečně vypořádaly: konkrétně, srozumitelně a logicky vyložily, že stěžovatelem konstruovaný postup nemá oporu v právu, protože nelze v rámci splnění dluhu ve splátkách pojmově rozlišovat splátku daně z přidané hodnoty a splátku jistiny, tj. dluhu bez zohlednění daně z přidané hodnoty. Za toho stavu tedy nemohlo dojít k zásahu do procesních práv stěžovatele podle čl. 36 Listiny. Z hlediska důvěry stěžovatele v prekluzi práva doměřit daň za zdaňovací období roku 2009 je pak rozhodující, že stěžovatel platil (měl výdaj k dosažení zdanitelného příjmu) za totéž zdanitelné plnění i v roce 2010. Nemohl-li daň z přidané hodnoty platit samostatně, jak správní soudy dovodily, mohla být protiprávnost jednání stěžovatele zohledněna právě i v rámci daňové kontroly za zdaňovací období roku 2010. V souladu s čl. 11 odst. 5 Listiny byla daň vyměřena dle zákona, tj. i s přihlédnutím k případnému zániku daňové povinnosti.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu