ECLI:CZ:US:2019:1.US.842.19.1
sp. zn. I. ÚS 842/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Praha 6, Na Hutích 661/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 č. j. 11 Tvo 18/2018-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2018 č. j. 6 To 14/2017-4120. Uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Jonáková není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud ve své dnes již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15, IV. ÚS 693/16, IV. ÚS 587/16, IV. ÚS 3117/15, IV. ÚS 2758/18 či III. ÚS 4005/17).
Stěžovatel namítal podjatost předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze v rámci odvolacího řízení v jeho trestní věci, přičemž o stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze o tom, že předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v této trestní věci, rozhodoval Nejvyšší soud napadeným usnesením.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, resp. řízení ve vztahu k otázce podjatosti ještě neskončilo. Ačkoliv již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti usnesení Nejvyššího soudu, které ústavní stížností napadá, má možnost podat dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který ve věci samé bude rozhodovat o jeho odvolání. V něm může stěžovatel vznášet také námitky proti procesnímu postupu Vrchního soudu v Praze, o něž opíral námitku podjatosti předsedkyně senátu. Námitka, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, je pak přímo předpokládána jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) trestního řádu (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 520/2009, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2773/08, II. ÚS 2930/14, II. ÚS 1451/15, III. ÚS 665/15, IV. ÚS 2758/18 či III. ÚS 4005/17).
Lze tedy shrnout, že v projednávané věci dosud nebylo meritorně konečným způsobem rozhodnuto, neboť vydáním usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2018 č. j. 6 To 14/2017-4120 o nevyloučení předsedkyně senátu ani vydáním napadeného usnesení Nejvyššího soudu řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle trestního řádu v rámci trestního řízení, zejména dovolání. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti nebyl napraven, se může obrátit na Ústavní soud. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že ve druhém stupni rozhodoval o nevyloučení předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud (srov. sp. zn. III. ÚS 665/15, III. ÚS 3535/18).
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2019
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj