ECLI:CZ:US:2019:1.US.917.19.1
sp. zn. I. ÚS 917/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. B., zastoupené JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 P 166/2012-789, 9 P a Nc 196/2016 ze dne 17. 7. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 242/2018-855 ze dne 11. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 90 Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o snížení výživného.
Z obsahu napadených rozsudků a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím okresního soudu, potvrzeným odvolacím soudem, byla původní vyživovací povinnost otce k dceři stanovená rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2008 č. j. 40 Nc 12/2008-70 na částku 10 000,- Kč měsíčně snížena s účinností od 1. 1. 2016 na částku 6 000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2017 byla stanovena na 10 000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2018 na částku 4 800,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2018 na částkou 5 200,- Kč měsíčně. Důvod pro snížení výživného spočíval ve snížení výdělku na straně otce.
Stěžovatelka s právními závěry soudu nesouhlasí. Uvádí, že otec řádně neprokázal snížení svých majetkových a výdělečných poměrů a ve věci proto mělo dojít k aplikaci ustanovení §916 obč. zák. Je přesvědčena, že závěry soudů nejsou podloženy provedenými důkazy a soudy se nevyjádřily ke všem tvrzením účastníků. Dostatečně nezohlednily, že o nezletilou se stará pouze matka, která byla ochotna se přestěhovat za lepší prací a umožnit nezletilé volnočasové aktivity podle jejího výběru, a to jízdu na koních, atletiku, hudbu a letectví; ke sportovním aktivitám nezletilá dále navíc potřebuje např. lyžařské vybavení, horské kolo nebo úrazové pojištění. Stěžovatelka má za to, že i když má otec vyživovací povinnost ke své matce, ve skutečnosti ji poskytuje jeho sestra.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a §915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá výlučně do pravomoci civilních soudů.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soudy zvažovaly majetkové a výdělkové možnosti otce postupně za jednotlivé roky a rovněž podrobně zkoumaly potřeby nezletilé a majetkové a výdělkové poměry matky. Vzhledem k tomu, že otec je italský státní příslušník, žijící v Itálii, byl průběh dokazování ovlivněn i touto okolností. Soud jednak vycházel z dostupných listinných důkazů a dále, jak uvedl, uvěřil osobní výpovědi otce. Odvolací soud vzal v úvahu i to, že matce již odpadla vyživovací povinnost ke starší dceři a otci svědčí vyživovací povinnost (spolu s jeho sourozenci) k jeho přestárlé matce.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ústavní soud však neshledal, že by stěžovatelkou vytýkaná pochybení mohla ovlivnit výsledek sporu, resp. svou intenzitou zapříčinit zásah do ústavně zaručených práv. Ústavní soud má za to, že soudy posuzovaly věc v kontextu všech zjištěných okolností a své závěry o adekvátnosti přisouzeného výživného, včetně názoru, že ve věci není na místě aplikace ust. §916 obč. zák., přijatelným způsobem odůvodnily.
Ústavní soud připomíná, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Ústavní soud v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku nemůže do nejmenšího detailu zkoumat každou jednotlivou námitku, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly soudy, či do závěru soudy vytvořeného. Jak bylo předesláno, úkolem Ústavního soudu není, aby znovu či podrobněji přezkoumával či stanovil výši výživného. S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že podle ustanovení §913 a §915 obč. zák. má výživné odpovídat možnostem a majetkovým poměrům rodičů s tím, že dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Nelze však odhlédnout ani od toho, že možnostem a majetkovým poměrům rodičů je třeba také přizpůsobit výběr a množství volnočasových aktivit a koníčků nezletilého (v daném případě téměř 17 leté mladistvé).
Pokud jde o poukaz na předchozí judikaturu, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, k aplikaci vyslovených závěrů není možné přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
JUDr. David Uhlíř, v. r.
předseda senátu