ECLI:CZ:US:2019:1.US.93.19.1
sp. zn. I. ÚS 93/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 č. j. 6 Tdo 1043/2018-37, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2018, č. j. 3 To 38/2018-939, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 T 25/2017-898, byl stěžovatel a spoluobviněná (dále společně i "obvinění") uznáni vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Okresní soud obviněné odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon jim podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim uložil povinnost vést během zkušební doby podmíněného odsouzení řádný život a podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je zavázal společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené České republice zastoupené Českou správou sociálního zabezpečení ve výši 261 174 Kč a Úřadem práce České republiky ve výši 102 578 Kč.
3. O odvolání obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2018, č. j. 3 To 38/2018-939, jímž jej podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Stíhaného jednání se dopustili zkráceně řečeno tím, že stěžovatel jako zaměstnavatel, podnikající v oboru hostinská činnost, a spoluobviněná jako zaměstnanec, uzavřeli pracovní smlouvu, na základě které měla spoluobviněná vykonávat pracovní pozici označenou jako PR marketing a obchod, se sjednanou mzdou 300 Kč za hodinu. K uzavření pracovní smlouvy došlo jednak v úmyslu, aby spoluobviněná v případě pracovní neschopnosti získala nárok na dávky nemocenského pojištění a v případě její budoucí nezaměstnanosti získala nárok na podporu v nezaměstnanosti a byla při jejich výpočtu zvýhodněna.
4. Odvolací soud oba obviněné za toto jednání odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku obviněným současně uložil povinnost vést během zkušební doby podmíněného odsouzení řádný život a podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále rozhodl o náhradě škody tak, že oběma obviněným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené České republice zastoupenou Českou správou sociálního zabezpečení ve výši 256 479 Kč a Úřadem práce České republiky ve výši 102 578 Kč.
5. Dovolání obviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2018, č. j. 6 Tdo 1043/2018-37, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o jeho vině. Nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky subjektivní a objektivní stránky přečinu podvodu, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soudy učiněné právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že se jednání nedopustil, pracovní smlouvu uzavíral s úmyslem zachránit svoji upadající firmu, kterou dlouhá léta budoval. Chtěl tedy za účelem prezentace a propagace penzionu využít pracovních a životních skutečností spoluobviněné. Zkušenostem a dovednostem obviněné uvěřil, uvěřil i tomu, že záchrana firmy je možná. Prostředky, jimiž měla být obviněná odměňována, měl slíbené od své sestry. Skutečnost, že se obviněná krátce po nástupu do zaměstnání zranila, jakož i to, že nebude schopna práce po dobu celého roku, nemohl předpokládat. Po skončení pracovní neschopnosti již na jejím dalším zaměstnávání neměl zájem. Závěr soudů o vzájemné domluvě a jednání ve spolupachatelství nepodporuje žádný v řízení provedený důkaz.
7. Soudy podle názoru stěžovatele neprokázaly podvodný úmysl při uzavírání pracovní smlouvy, ke vzniku zranění obviněné došlo až po uzavření pracovní smlouvy. O zdravotním stavu obviněné, ani o jejích dřívějších nemocech a pobírání nemocenských dávek nevěděl. Spolehl se na doporučení své sestry a na vlastní dojem, který nabyl při pohovoru s obviněnou. Má za to, že byl odsouzen pouze na základě podezření, které však nebylo prokázáno. Hodnocení důkazů podle jeho názoru vybočuje ze zákonných mezí. Je přesvědčen o tom, že vytvoření pracovního místa a sjednání vysoké či nadprůměrné mzdy u neprosperujícího zaměstnavatele nemůže být posouzeno jako nezákonné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Vlastní posouzení
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93).
10. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
11. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly provedená skutková zjištění.
12. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a shledal, že se obecné soudy pečlivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Je zřejmé, že obecné soudy vycházely z řady důkazů (výpovědí svědků a spoluobviněné a listinných důkazů). Skutkové okolnosti, které z nich dovodily, jasně podporují závěr o účelovosti uzavření pracovního poměru s cílem zajistit spoluobviněné účast na nemocenském pojištění a podporu v nezaměstnanosti. Existenci vzájemné domluvy potvrzuje i fakt, že dávky nemocenského pojištění byly spoluobviněné zasílány na bankovní účet sestry stěžovatele. K argumentu stěžovatele lze dodat, že samotný úkon uzavření pracovní smlouvy není nezákonný. Protiprávní je však podvodný úmysl spoluobviněných, se kterým celou akci provedli. Další argumenty svědčící o vině stěžovatele, které obecné soudy rozvedly v napadených rozhodnutích, není důvod znovu uvádět.
13. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu