ECLI:CZ:US:2019:1.US.946.19.1
sp. zn. I. ÚS 946/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Marie Kirchnerové, zastoupené Mgr. Janem Řezníkem, advokátem, sídlem Zápy 271, proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 24. ledna 2019 č. j. 3 C 3/2017-46, za účasti Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 3 C 3/2017 a pod sp. zn. 4 C 154/2017 se nespojují ke společnému řízení.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného usnesení vyplynulo, že žalobkyně GasNet, s. r. o., se žalobou vedenou u Okresního soudu v Jeseníku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 3 C 3/2017 domáhá po žalované stěžovatelce zaplacení částky 1 089 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje náklady na přezkoušení měřidla plynu, který byl osazen na odběrném místě ve V. a měřil množství plynu odebraného stěžovatelkou do demontáže dne 24. 2. 2016; měřidlo demontované k žádosti stěžovatelky bylo po jeho přezkoušení označeno jako bezvadné. Žalobu vedenou pod sp. zn. 4 C 154/2017 podala společnost innogy Energie, s. r. o., a domáhá se jí po žalované stěžovatelce zaplacení částky 10 434,44 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka představuje část pohledávky, která původně odpovídala ceně odebraného plynu za období od 8. 7. 2015 do 9. 7. 2016, jehož množství bylo do 24. 2. 2016 měřeno měřidlem následně demontovaným, nicméně vady jeho ověřovací dokumentace a správnost měření nebyly v té době odstraněny. Návrhu stěžovatelky na spojení obou věcí ke společnému řízení podle §112 odst. 1 o. s. ř. okresní soud nevyhověl s konstatováním různých účastníků řízení v postavení žalobců.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytkla okresnímu soudu svévoli v jeho rozhodování, neboť nevzal v úvahu budoucí náklady obou řízení, které zatíží majetek stěžovatelky, a neposuzoval je principem proporcionality k minimalizaci legitimního zásahu do jejích základních práv. Stěžovatelka zmínila skutkové souvislosti obou případů, vyslovila přesvědčení, že innogy Energie, s. r. o., odpovídala za měření (a měřidlo) bez ohledu na skutečnost, že servis a údržbu měřidla svěřila třetí osobě (společnosti GasNet, s. r. o.), upozornila, že podle vlastnické struktury tvoří obě žalující společnosti korporaci, a dodala, že obě společnosti zastupuje stejný advokát, od kterého lze očekávat, že své nároky vyčíslí samostatně v obou řízeních a stěžovatelka bude zavázána k jejich úhradě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do jejich rozhodovací pravomoci pouze tehdy, pokud obecné soudy vykročí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu je zejména v případě, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Otázkou společného řízení o více věcech, tj. aplikací §112 odst. 1 o. s. ř., se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již zabýval a zejména v exekučních věcech považoval takový postup za žádoucí nejen z důvodu hospodárnosti řízení, ale i z důvodu minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinné osoby [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125), nález sp. zn. II. ÚS 2780/10 ze dne 7. 6. 2011 (N 108/61 SbNU 609), nález sp. zn. IV. ÚS 247/11 ze dne 19. 10. 2011 (N 180/63 SbNU 91) a další]. Stranou úvah Ústavního soudu nezůstala ani povaha rozhodnutí zamítajícího spojení věcí ke společnému řízení, které jako rozhodnutí procesní povahy samo o sobě není způsobilé zasáhnout do vlastnického práva povinné osoby (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2137/12 ze dne 4. 6. 2013) a odlišné finanční zatížení povinné osoby v exekučním řízení od zatížení strany sporu v nalézacím řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3445/17 ze dne 14. 11. 2017).
8. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by procesní postup okresního soudu a jeho rozhodnutí bylo poznamenáno stopami svévole či zakládalo jiné nepřípustné ústavněprávní konsekvence vyžadující zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Okresní soud posoudil návrh stěžovatelky na spojení věcí a odůvodnil, proč mu nevyhověl. Při posuzování (ne)vhodnosti spojení dvou věcí ke společnému řízení okresní soud nevybočil ze standardů výkladu §112 o. s. ř., a pokud mu stěžovatelka vytkla, že nezvažoval, zda a jakou měrou nezatíží budoucí náklady řízení její majetkovou sféru, je třeba uvést, že (výslovný) projev takové úvahy Ústavní soud vyžadoval u rozhodnutí, která vedla nebo mohla předznamenat extrémní rozpor s principy spravedlnosti (jak uvedeno v nálezech shora citovaných); v posuzované věci takový extrém nedovodil.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu