ECLI:CZ:US:2019:1.US.959.19.1
sp. zn. I. ÚS 959/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. ledna 2019, č. j. 10 To 12/2019-84, a Okresního soudu v Jičíně ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 16 PP 72/2018-63, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové zamítl napadeným rozhodnutím stížnost proti v záhlaví uvedenému usnesení Okresního soudu v Jičíně o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že očekával soudní přezkum a posouzení splnění podmínek pro své podmíněné propuštění, avšak okresní soud toto očekávání nenaplnil a zamítnutí jeho žádosti založil na obavě z pokračování v trestné činnosti, a to s ohledem na jeho trestní minulost a dříve uložené tresty, které nebyly dostatečnou motivací a nevedly k jeho polepšení. Stížnostní soud odmítl tvrzené polepšení stěžovatele a posoudil je jen jako adaptaci na dlouhotrvající pobyt ve věznici, konstatoval velmi výrazné trvání rizika recidivy vzhledem k počínání stěžovatele při předchozím podmíněném propuštění a na útěku z vězení. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů. Podle jeho závěru soudy nepřípustně přihlédly k jeho předchozí trestné činnosti, za níž již byl potrestán uložením trestu odnětí svobody. Nevzaly v úvahu jeho polepšení a při zhodnocení jeho osobnosti přihlížely ke starému znaleckému posudku. Namítá, že napadená usnesení měla obsahovat srozumitelnou informaci, jaké konkrétní jednání podle soudů prokazuje jeho polepšení a zvyšuje šance na podmíněné propuštění v budoucnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že požadavek na podmíněné propuštění splnil a jeho resocializace na svobodě je možná. Obecné soudy, které učinily jiný závěr, zasáhly do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl jejich zrušení.
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností.
4. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Úkolem soudu je prověřit splnění všech podmínek a jejich zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí; bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy [viz nález ze dne 12. května 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10, (N 90/61 SbNU 405)], současně ale platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz usnesení ze dne 23. února 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12).
5. Soudy v projednávaném případě i při splnění zákonem stanovených požadavků nezjistily naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele, je-li s tím nespokojen, není tuto nespokojenost možno považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Rozhodování o žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly či nebyly naplněny veškeré požadavky na podmíněné propuštění z výkonu trestu - nejde přitom o nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která nenastupuje automaticky. Není proto porušením zásady ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny), považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, případně i po celou dobu uloženého trestu.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu