ECLI:CZ:US:2019:1.US.984.19.1
sp. zn. I. ÚS 984/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Ing. Gabriely Altmanové, zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. března 2018 č. j. 29 C 302/2016-126 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019 č. j. 70 Co 418/2018-229, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. března 2019, stěžovatelka podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v části týkající rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka namítala, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, a to právo na legitimní očekávání ochrany majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s tím spojené právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i čl. 36 Listiny. Stěžovatelka současně navrhovala, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. března 2018 č. j. 29 C 302/2016-126 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že dohoda o smíru ze dne 9. května 2016, uzavřená mezi žalovanými 1. PON Praha, a. s., 2. JUDr. Petrem Loudou a 3. Ing. Josefem Rákosníkem je neplatná (výrok I.). Výroky II. až V. pak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce bylo uloženo, aby na jejich náhradu zaplatila 1. žalovanému částku ve výši 263 000 Kč, 2. žalovanému částku ve výši 318 230 Kč, 3. žalovanému částku ve výši 381 876 Kč a 4. žalovanému Mgr. Janu Benešovi částku ve výši 318 230 Kč.
3. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení stěžovatelka spatřovala v tom, že uzavřenou dohodou o smíru je bezprostředně ohrožen její majetek. Vůči 4. žalovanému stěžovatelka žalobu podala, protože v době jejího podání jako soudní exekutor nařídil dražbu nemovitostí.
4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. V rámci obrany proti výroku o nákladech řízení navrhovala, aby bylo o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žalovaným nebude jejich náhrada vůbec přiznána. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci §150 o. s. ř. nejsou dány, navrhovala, aby jako tarifní hodnota pro výpočet odměny advokátů byla vzata částka 35 000 Kč v souladu s ustanovením §9 odst. 3 advokátního tarifu.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2019 č. j. 70 Co 418/2018-229 řízení o odvolání stěžovatelky proti výroku I. o věci samé zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení II., III, IV. a V. potvrdil (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení 1. žalovanému 105 200 Kč, 2. žalovanému 127 292 Kč, 3. žalovanému 127 292 Kč a 4. žalovanému 127 292 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že na soudním jednání před odvolacím soudem vzala žalobu zpět s tím, že tuto věc již posoudil jako předběžnou otázku Městský soud v Praze ve věci exekučního řízení pod sp. zn. 191 EX 5184/16 a svým usnesením ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 16 Co 309/2017-118 rozhodl o neúčinnosti předmětné dohody jako exekučního titulu vůči stěžovatelce.
7. Smyslem právní obrany stěžovatelky byla obrana jejích oprávněných zájmů, zejména zájmu majetkového. Stěžovatelka považuje jednání žalovaných za zjevně šikanózní, neboť stěžovatelce bylo pro futuro bráněno ve výkonu vlastnického práva. Se zpětvzetím žaloby stěžovatelka otálela zejména z důvodu podaného mimořádného opravného prostředku ze strany prvého žalovaného a podle informací stěžovatelky i následně podané ústavní stížnosti, o které nebylo před jednáním odvolacího soudu ještě rozhodnuto. Stěžovatelka požádala o aplikaci §150 o. s. ř., neboť pokud dosáhla úspěchu ve věci jiným způsobem a toto řízení se stalo nadbytečným, byl úspěch žalovaných ve věci velmi relativní a okolnosti přisvědčovaly spíše aplikaci §150 o. s. ř., a to s ohledem na generální správnost obrany postupu stěžovatelky, jejíž majetek je neprávem napadán a postihován exekučními návrhy. Podle názoru stěžovatelky je třeba v obdobných případech postupovat podle §9 odst. 3 advokátního tarifu a vycházet z tarifní hodnoty odměny 35 000 Kč.
8. Stěžovatelka namítala, že při rozhodování v dané věci nesprávnou aplikací a interpretací jednoduchého práva porušily ve věci rozhodující soudy její právo na legitimní očekávání a ochranu vlastnického práva vyplývající z právního předpisu.
9. Stěžovatelka dále uvedla, že kýženého faktického výsledku, tedy ochrany svého majetku, se domohla za průběhu stávajícího řízení o určení jiným způsobem, který fakticky stanovil nadbytečnost předmětného řízení, a přesto jí byla uložena povinnost k náhradě nákladů v plné výši. Napadenými rozhodnutími je přitom poskytována ochrana jednání, které bylo zcela nepochybně účelové a v rozporu s dobrými mravy ze strany žalovaných, kdy tito ve spojeném jednání exekučně postihují majetek stěžovatelky. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelky a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
13. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
14. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím ve věci rozhodujících soudů o uložené povinnosti stěžovatelky hradit žalovaným náhradu nákladů řízení. Argumentace stěžovatelky však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěry učiněnými soudy, založenými na aplikaci podústavního práva.
15. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že stěžovatelka neměla na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž se zabýval věcnými námitkami ohledně platnosti dohody o smíru. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní byli ve sporu plně úspěšní, proto měli vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. Při určení výše odměny advokáta soud postupoval podle §8 odst. 1 advokátního tarifu a tarifní hodnotu určil ve výši 20 000 000 Kč, neboť tato částka byla předmětem napadené dohody o smíru.
16. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka až v rámci nařízeného jednání odvolacího soudu dne 10. ledna 2019 vzala odvolání proti výroku o věci samé zpět, trvala však na odvolání proti výroku o nákladech řízení s tím, že do sporu se dostala víceméně nezaviněně, když její právní postavení bylo ohroženo primárně v důsledku trestního jednání, jehož se vůči bývalému OPBH Praha 2 dopustil její manžel, 2. žalovaný v roce 2005. Od toho se pak odvíjely všechny další nepříznivé skutečnosti, jimž se stěžovatelka musela bránit mimo jiné i cestou předmětné žaloby. Odvolání pak stěžovatelka vzala zpět proto, že v mezidobí došlo k odmítnutí dovolání podaného 1. žalovaným proti rozhodnutím, jimiž byla ve vztahu k ní pravomocně zastavena exekuce pro pohledávky za 2. žalovaným z titulu jím uzavřeného soudního smíru. K meritornímu projednání věci nařídil odvolací soud jednání a teprve po zahájení tohoto jednání sdělil právní zástupce stěžovatelky, že bere odvolání proti výroku o věci samé zpět. Za takové situace již nebyla možnost od odvolacího jednání upustit, resp. upuštění od odvolacího jednání by bylo zcela nehospodárné, neboť všichni právní zástupci žalovaných se k jednání soudu dostavili připraveni čelit stěžovatelkou podanému odvolání jak do věci samé, tak do nákladů řízení. Odvolací soud se přitom ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž při posouzení otázky náhrady nákladů řízení dospěl soud prvního stupně. Ačkoli 4. žalovaný nebyl na uvedené dohodě o smíru nikterak zúčastněn (a to ani zprostředkovaně), a od samého počátku bylo zřejmé, že v tomto řízení nemůže být z žádného důvodu pasivně legitimován, stěžovatelka jej přesto učinila žalovaným a zainteresovala jej jako účastníka do řízení o neplatnost právního úkonu se všemi z toho pro něj vyplývajícími důsledky.
17. Domáhala-li se stěžovatelka aplikace §150 o. s. ř. ve svůj prospěch, odvolací soud její vznesenou argumentaci neakceptoval. Stěžovatelka zcela jednoznačně účastnicí smíru nebyla a jako bývalé manželky jednoho z účastníků smíru (účastníka zavázaného platební povinností) se mohly důsledky smíru dotknout jedině v rámci exekuce - což se i stalo. K obraně proti takovým neblahým důsledkům na vlastnický status své osoby měla stěžovatelka zákonem poskytnuté způsoby obrany, a to jednak excindační žalobu podle §267 o. s. ř. a jednak možnost návrhu na zastavení exekuce ve vztahu ke své osobě. První z možností stěžovatelka nevyužila, ačkoliv jí v tom nic nebránilo, využila možnosti druhé a jejímu návrhu na zastavení exekuce ve vztahu k nemovitostem v jejím vlastnictví bylo pravomocně vyhověno. Stěžovatelka tak využila s pozitivními výsledky legitimního zákonného institutu k ochraně svého právního postavení (i k ochraně svého majetku) a není žádného důvodu k tomu, aby soud za takové situace dovodil, že se snad do situace, kdy podávala tuto zjevně nedůvodnou žalobu, dostala nezaviněně. Naopak, tuto žalobu podala o své vůli, nadbytečně - tedy nad rámec poskytnutých ochranných institutů, a navíc i proti subjektu, který se napadeného právního úkonu ani nezúčastnil.
18. K otázce výše náhrady nákladů řízení, resp. punkta, z něhož bylo třeba vycházet při výpočtu odměny za právní službu advokáta, odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž při výpočtu odměny za právní službu advokátů všech čtyř žalovaných vycházel z punkta penězi ocenitelného plnění ve výši 20 000 000 Kč, je správné, a proto je v napadených výrocích o nákladech řízení podle §219 o. s. ř. potvrdil.
19. Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení zabýval a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
20. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
21. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17).
22. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
David Uhlíř v. r.
předseda senátu