ECLI:CZ:US:2019:2.US.1016.19.1
sp. zn. II. ÚS 1016/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R. M., zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2019 č. j. 4 Tdo 1486/2018-25, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 3. 2019, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 7. 2017 shledána vinnou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a byl jí uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních dávek po 100 Kč, celkem tedy 10 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku. Tohoto trestného činu se stěžovatelka dopustila tím, že - stručně řečeno - dne 6. 8. 2016 v Praze řídila motorové vozidlo a byla kontrolována hlídkou Policie České republiky, ačkoli si byla vědoma, že dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení pozbyla řidičské oprávnění, a to na základě oznámení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15. 7. 2015 sp. zn. S-MHMP-DSC 1273906/2015 ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. S-MHMP 1273906/2015, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatelky a které nabylo právní moci dne 11. 9. 2015.
3. Proti napadenému rozsudku podala odvolání stěžovatelka i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 (dále jen "obvodní státní zastupitelství"). Stěžovatelka s odkazem na §123c odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), v odvolání namítala, že pozbyla "práva k řízení motorových vozidel" a nikoli "řidičského oprávnění". Její jednání tudíž mohlo být posouzeno pouze jako přestupek. Dne 7. 9. 2015 došlo u stěžovatelky k výměně českého řidičského průkazu za slovenský řidičský průkaz a toho dne se ocitla v režimu cizince, tudíž nedisponovala řidičským "oprávněním", ale "právem k řízení". Ustanovení §337 trestního zákoníku spojuje trestní odpovědnost s odnětím příslušného oprávnění, nikoli práva. Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství podala odvolání v neprospěch stěžovatelky do výroku o trestu, když uložené tresty považovala za nepřiměřeně mírné.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 zamítl odvolání státní zástupkyně a podle §257 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek obvodního soudu zrušil v celém rozsahu a věc postoupil Magistrátu hlavního města Prahy, neboť by skutek mohl být posouzen jako přestupek. Městský soud toto rozhodnutí odůvodnil tak, že stěžovatelka dne 7. 9. 2015 vyměnila český řidičský průkaz za řidičský průkaz Slovenské republiky, tudíž se stala držitelkou pouze řidičského průkazu vydaného cizím státem v době, kdy ještě byla řádnou držitelkou řidičského oprávnění v České republice, neboť právní moc rozhodnutí, na jehož základě řidičské oprávnění pozbyla, nastala až dne 11. 9. 2015. Od 7. 9. 2015 bylo nutno na stěžovatelku hledět jako na držitelku řidičského průkazu cizího státu. Tato okolnost je právně irelevantní ve fázi záznamu bodů v registru řidičů, nikoli však ve fázi dosažení celkového počtu 12 bodů. Dle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu pozbývá řidič v případě dosažení 12 bodů řidičského průkazu vydaného Českou republikou na dobu jednoho roku. Právní skutečnost určující počátek běhu této lhůty je stanovena uplynutím pěti pracovních dnů ode dne doručení oznámení. Vedle toho podle §123c odst. 7 zákona o silničním provozu pozbývá řidič, který je držitelem řidičského průkazu členského státu, v případě dosažení 12 bodů právo k řízení motorového vozidla na území České republiky. Podle §123c odst. 8 zákona o silničním provozu přitom platí, že lhůta jednoho roku uvedená v §123c odst. 7 zákona o silničním provozu počíná běžet ode dne uložení pokuty v blokovém řízení nebo nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, spáchaným jednáním zařazeným do bodového hodnocení, na jehož základě řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů. Z výše uvedeného plyne, že je rozdílně stanoven počátek běhu jednoroční lhůty pozbytí řidičského oprávnění či práva k řízení na území České republiky. Stěžovatelka jako držitelka řidičského průkazu vydaného členským státem řídila dne 6. 8. 2016, přičemž z evidenční karty řidiče a z odůvodnění rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. S-MHMP 1273906/2015 bylo zjištěno, že právní moc oznámení o posledním přestupku, na jehož základě dosáhla stěžovatelka 12 bodů, nastala dne 10. 7. 2015. Lhůta jednoho roku tak skončila dne 10. 7. 2016 a stěžovatelka zákonem stanovenou lhůtu neporušila, když řídila dne 6. 8. 2016. V takovém případě nelze z jejího jednání vyvozovat právní důsledky.
5. Usnesení městského soudu napadl dne 23. 11. 2017 nejvyšší státní zástupce dovoláním v neprospěch stěžovatelky, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) a g) trestního řádu, tj. že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší státní zástupce uvedl, že smyslem právní úpravy bodového hodnocení porušení povinností stanovených řidiči zákonem o silničním provozu je eliminovat ze silničního provozu řidiče, kteří opakovaně porušují pravidla silničního provozu. V tomto směru není důvod rozlišovat mezi řidiči, kteří jsou držiteli českého řidičského průkazu, a řidiči, kteří mají řidičský průkaz vydaný jiným státem. Stejný závěr je nutno uplatnit i ve vztahu k běhu lhůty, po kterou řidič pozbývá řidičské oprávnění. Ze znění §123c odst. 7 zákona o silničním provozu vyplývá, že mechanismus popsaný v §123c odst. 7 a 8 zákona o silničním provozu je spojen s držením "zahraničního" řidičského průkazu v době samotného dosáhnutí příslušné bodové hranice, nikoli v době uzavření správní procedury spojené s oznamováním bodové sankce. V případě přijetí výkladu učiněného městským soudem by v obdobných případech, kdy by se řidič s českým řidičským průkazem v průběhu správního řízení stal držitelem zahraničního řidičského průkazu, docházelo k faktickému zkrácení jednoroční lhůty a neodůvodněnému zvýhodnění určité kategorie řidičů, kteří jsou držiteli českého řidičského průkazu, ale mají současně po "vybodování" možnost opatřit si řidičský průkaz jiného státu.
6. Stěžovatelka se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 27. 1. 2018 tak, že nijak nepopírá od počátku řízení protiprávnost svého jednání, avšak odpovědnost by měla nést v řízení o přestupku. Usnesení městského soudu může obsahovat nedostatky stran posouzení začátku a konce běhu lhůty, po kterou stěžovatelka pozbyla právo k řízení motorových vozidel na území České republiky, ovšem tyto nedostatky nemohou mít vliv na zákonnost výroku usnesení městského soudu. Není pravdou, že držitel řidičského oprávnění členského státu dosažením 12 bodů pozbývá řidičské oprávnění. Taková osoba pozbývá "právo k řízení na území České republiky", a to právě proto, aby nedošlo ke znevýhodňování jedné či druhé skupiny držitelů řidičských průkazů. Stěžovatelka je ode dne 7. 9. 2015 držitelka řidičského průkazu členského státu, tudíž právní mocí rozhodnutí ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. S-MHMP 1273906/2015, které nabylo právní moci dne 11. 9. 2015, nemohla pozbýt oprávnění, které již neměla. Pokud držitel řidičského průkazu členského státu v době, kdy pozbyl právo k řízení motorových vozidel na území České republiky, řídí motorové vozidlo, dopouští se výhradně přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona o silničním provozu, protože pozbyl "právo k řízení". Oproti tomu se osoba, která pozbyla "řidičské oprávnění", dopouští přečinu podle §337 trestního zákoníku.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 6. 2018 č. j. 4 Tdo 648/2018-22 podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil usnesení městského soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. 6 To 387/2017 a rozhodnutí na něj obsahově navazující, a dále podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud, který mimo jiné v tomto usnesení uvedl, že stěžovatelka se k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce žádným způsobem nevyjádřila, předně poukázal na to, že objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, přičemž trestněprávní ochrana je takto poskytována pravomocným i vykonatelným (a dosud nepravomocným) rozhodnutím, když rozhodnutí je zde chápáno v materiálním smyslu, tj. jde i o výzvy, oznámení, příkazy, opatření apod. Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit se závěry městského soudu, neboť by jím byl změněn smysl tzv. bodového systému. Pro řidiče, kteří jsou současně držiteli řidičských průkazů jiných zemí, by dosažení 12 bodů nemělo žádný dopad, což je zcela nelogické. Stěžovatelka dosáhla hranice 12 bodů, bylo jí doručeno oznámení o dosažení 12 bodů a následně i rozhodnutí o zamítnutí námitek v době, kdy měla řidičské oprávnění a byla držitelkou řidičského průkazu pouze České republiky. Je nutno souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že na stěžovatelku nedoléhala právní úprava podle §123c odst. 7 a 8 zákona o silničním provozu, jelikož mechanismus popsaný v těchto ustanoveních je spojen s držením "zahraničního" řidičského průkazu již v době samotného dosažení příslušné bodové hranice, nikoli v době uzavření správní procedury spojené s oznamováním bodové sankce. Stěžovatelka by tak musela držet řidičský průkaz Slovenské republiky již v den, kdy spáchala poslední přestupek a dosáhla hranice 12 bodů, tj. dne 10. 7. 2015. Na danou situaci dopadá §123c odst. 3 ve spojení s §123f odst. 3 a 4 zákona o silničním provozu a stěžovatelka pozbyla řidičské oprávnění na území České republiky na dobu od 11. 9. 2015 do 11. 9. 2016, jak je uvedeno v evidenční kartě řidiče. Nejvyšší soud se dále ztotožnil s nejvyšším státním zástupcem v tom, že v případě přijetí výkladu učiněného městským soudem by v obdobných případech docházelo k faktickému zkrácení jednoroční lhůty a neodůvodněnému zvýhodnění určité kategorie řidičů, neboť pokud by se řidič před skončením příslušné právní procedury při rozhodování o oprávněnosti podaných námitek stal držitelem zahraničního řidičského průkazu, vznikla by právní fikce, že řidič pozbyl právo řídit na území České republiky podle §123c odst. 8 zákona o silničním provozu již ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo trestném činu, na jehož základě řidič dosáhl celkového počtu 12 bodů, přestože do právní moci rozhodnutí o námitkách ještě byl oprávněn řídit na základě českého řidičského průkazu.
8. Městský soud následně usnesením ze dne 8. 8. 2018 sp. zn. 6 To 387/2017 ve věci znovu rozhodoval, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) trestního řádu zrušil toliko výrok o uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho roku a podle §256 trestního řádu zamítl odvolání státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství. Městský soud vyšel z právního názoru uvedeného v usnesení Nejvyššího soudu a konstatoval, že stěžovatelka si byla jednoznačně vědoma toho, že má zaevidovanou blokaci řidičského oprávnění na území České republiky od 11. 9. 2015 na dobu jednoho roku a ani sama nepopírá, že dne 6. 8. 2016 motorové vozidlo řídila. Výrok o uložení trestu zákazu činnosti zrušil městský soud s ohledem na charakter trestné činnosti, delší časový odstup od spáchání protiprávního jednání a na to, že jednáním stěžovatelky nebyla způsobena škoda či újma na zdraví.
9. Stěžovatelka proti usnesení městského soudu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. tvrdila, že napadená rozhodnutí se opírají o nesprávné posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. K naplnění skutkové podstaty podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba, aby došlo k odnětí řidičského oprávnění nebo k jeho pozbytí. U stěžovatelky však k pozbytí řidičského oprávnění nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť tímto oprávněním již od 7. 9. 2015 nedisponovala. Od data výměny řidičského průkazu se na ni začala vztahovat právní úprava pro držitele řidičského průkazu členského státu, a pokud držitel řidičského průkazu členského státu v době, kdy pozbyl právo k řízení motorových vozidel na území České republiky, řídí motorové vozidlo, dopouští se výhradně přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona o silničním provozu. Je nutno striktně odlišovat pojem "právo" a "oprávnění". V řízení byly porušeny zásady volného hodnocení důkazů, zákonnosti, legality a materiální pravdy. Dále bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a rovnost v řízení, když Nejvyšší soud zcela ignoroval její vyjádření ze dne 27. 1. 2018 k podanému dovolání a její požadavek na veřejnost jednání.
10. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl a uvedl, že námitky stěžovatelky z velké části směřují proti prvnímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne 26. 6. 2018 č. j. 4 Tdo 648/2018-22 a na tyto námitky není možno reagovat, jelikož podle §265n trestního řádu není proti rozhodnutí o dovolání s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud dále odkázal zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1511/2011, v němž judikoval, že přečinu podle §337 odst. 12 písm. a) trestního zákoníku se může dopustit i držitel řidičského průkazu cizího státu, který řídil na území České republiky motorové vozidlo, ačkoli svými přestupky dosáhl 12 bodů v bodovém systému a v důsledku toho pozbyl řidičské oprávnění na území České republiky. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je použitelné na případ stěžovatelky, přestože se zabýval poněkud odlišnou situací, kdy dovolatel byl držitelem dvou řidičských průkazů. V uvedeném rozhodnutí bylo vyloženo, že pokud řidič dosáhne hranice 12 bodů, je mu odejmuto oprávnění řídit motorová vozidla na území České republiky, i když je držitelem řidičského průkazu jakékoli další země. Není zřejmé, jaký rozdíl vidí stěžovatelka v pojmech "právo řídit" a "řidičské oprávnění". Jestliže někdo pozbude řidičské oprávnění, pak logicky pozbývá i právo řídit motorová vozidla. Tato dvě sousloví vyjadřují v podstatě totéž. Rozdílné pojmy (které naopak směšuje stěžovatelka) jsou "řidičské oprávnění" a "řidičský průkaz", kdy řidičské oprávnění opravňuje držitele k řízení motorového vozidla a řidičský průkaz je veřejná listina toto oprávnění osvědčující. Uvedené pojmy tak nelze zaměňovat. Stěžovatelka pozbyla řidičské oprávnění, tedy právo řídit na území České republiky, dnem 11. 9. 2015, a to v důsledku předchozích přestupků, kterých se dopustila jako držitelka řidičského průkazu vystaveného v České republice, jenž osvědčoval její oprávnění řídit motorová vozidla na tomto území. Právo řídit motorová vozidla se vztahuje k určitému území a nemá na něj nejmenší vliv fakt, že po dosažení 12 bodů v bodovém systému si stěžovatelka obstarala řidičský průkaz jiného státu. Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí opakovaně zabýval i počátkem běhu roční lhůty pro blokaci řidičského oprávnění, který ve shodě s dřívějším kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci stanovil na 11. 9. 2015.
II.
Argumentace stěžovatelky
11. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že v rámci prvního řízení o dovolání v této věci Nejvyšší soud porušil její procesní práva. Jednak byla věc projednána v neveřejném zasedání, přestože k tomuto nebyly splněny zákonné podmínky, když stěžovatelka nesouhlasila s projednáním v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu. Dále došlo k porušení jejích procesních práv tím, že Nejvyšší soud v rámci projednání prvního dovolání nejvyššího státního zástupce zcela ignoroval její vyjádření k tomuto dovolání. Nejvyšší soud v usnesení č. j. 4 Tdo 648/2018-22 toliko uvedl, že "obviněná nevyužila svého práva a žádným způsobem se k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřila". Tímto došlo k porušení rovnosti účastníků v řízení garantované čl. 37 Listiny.
12. Stěžovatelčino písemné vyjádření k dovolání a její osobní účast u veřejného projednání prvního dovolání by nepochybně změnila náhled dovolacího soudu na posouzení věci, zejména pokud jde o podrobnou argumentaci ohledně rozdílu mezi "pozbytím řidičského oprávnění" a "pozbytím práva k řízení motorového vozidla na území České republiky". Stěžovatelka totiž byla nesprávně odsouzena za trestný čin, přestože její jednání je výslovně zákonem označeno za přestupek podle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona o silničním provozu. Od počátku řízení orgány činné v trestním řízení uvádí, že stěžovatelka dne 6. 8. 2016 řídila motorové vozidlo, ačkoli si byla vědoma toho, že dosažením 12 bodů v bodovém hodnocení "pozbyla řidičské oprávnění". Stěžovatelce byl přitom dne 7. 9. 2015, tj. 4 dny před nabytím právní moci rozhodnutí, kterým byly zamítnuty její námitky proti provedenému záznamu bodů, vydán řidičský průkaz Slovenské republiky, čímž stěžovatelka přestala být držitelkou řidičského oprávnění České republiky. Tím tedy nemohla ke dni 11. 9. 2015 pozbýt řidičské oprávnění podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu, když jím v tu dobu již nedisponovala. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle §337 trestního zákoníku je třeba, aby stěžovatelka vykonávala činnost, která jí byla zakázána nebo pro kterou jí bylo odňato příslušné oprávnění nebo pro kterou takové "oprávnění" pozbyla. Avšak držitelé řidičského průkazu vydaného cizím státem nepozbývají řidičské oprávnění, ale pozbývají "právo" k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku. Když stěžovatelka pozbyla právo k řízení motorových vozidel na území České republiky, mohla se dopustit pouze přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona o silničním provozu. Protiprávní jednání stěžovatelky je výslovně popsáno v zákoně o silničním provozu jako přestupek, nemůže tak jít o trestný čin. Nejvyšší soud použil nepřiléhavou judikaturu, když odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1511/2011, které se týkalo skutkově odlišného případu, když obviněný byl držitelem dvou řidičských průkazů (českého a "zahraničního"), a které vykládalo dřívější znění skutkové podstaty trestného činu podle §337 trestního zákoníku. Rozdíl mezi pojmy "oprávnění" a "právo" dále dokládá způsob zaznamenávání těchto skutečností do registru řidičů, když podle §119 odst. 2 písm. n) zákona o silničním provozu se do registru uvedou "údaje o pozbytí řidičského oprávnění" a podle §119 odst. 2 písm. o) zákona o silničním provozu se do registru uvedou "údaje o pozbytí práva k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku dosažením počtu 12 bodů v bodovém hodnocení, jedná-li se o řidiče, který je držitelem řidičského průkazu členského státu, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem". K závěru o vině stěžovatelky tudíž došlo nepřípustným užitím analogie v její neprospěch.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
16. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
17. Ústřední námitkou stěžovatelky uplatňovanou po celé trestní řízení je, že její protiprávní jednání, které jako takové nepopírá, mohlo naplnit toliko skutkovou podstatu přestupku dle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona o silničním provozu. Dle tohoto ustanovení se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a pozbyla jako řidič, který je držitelem řidičského průkazu Evropské unie, řidičského průkazu vydaného cizím státem nebo mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, "právo k řízení" motorového vozidla na území České republiky podle §123c odst. 7 zákona o silničním provozu. Stěžovatelka tvrdí, že vzhledem k takto přesně jazykově vyjádřené skutkové podstatě přestupku nemůže osoba se "zahraničním" řidičským průkazem, která byla tzv. "vybodována" (dosáhla hranice 12 bodů za přestupky) a přesto řídí, naplnit svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť takového trestného činu se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, pro kterou pozbyl příslušné "oprávnění". Jinými slovy má stěžovatelka za to, že skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku mohou v případě "vybodování" naplnit pouze osoby, které jsou držiteli českého řidičského průkazu nebo mezinárodního řidičského průkazu vydaného v České republice a řidičské oprávnění pozbyly podle §123c odst. 3 zákona o silničním provozu. Není však jasné, z čeho stěžovatelka nemožnost naplnit tuto skutkovou podstatu trestného činu držiteli "zahraničních" řidičských průkazů vyvozuje. Pouhá existence přestupku podle §125c odst. 1 písm. e) bod 5 zákona o silničním provozu nijak nevylučuje, aby pachatel naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když právní úprava trestných činů je speciální vůči právní úpravě přestupků (srov. §5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich či §2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích).
18. Závěr o naplnění skutkové podstaty podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, která předpokládá pozbytí "oprávnění", v případě, kdy stěžovatelka podle §123c odst. 7 zákona o silničním provozu pozbyla "práva k řízení", nelze považovat za nepřípustnou analogii. Jak v napadeném rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud, řidičské oprávnění opravňuje držitele k řízení motorového vozidla a řidičský průkaz je veřejná listina toto oprávnění osvědčující. Zákon o silničním provozu držitelům řidičských oprávnění udělených "státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, nebo jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu" (srov. §3 odst. 3 zákona o silničním provozu) umožňuje řídit motorová vozidla příslušných skupin i na území České republiky. Z povahy věci, tj. právě proto, že jde o řidičská oprávnění udělená jiným státem než Českou republikou, nemůže dojít na základě "vybodování" v České republice k pozbytí řidičského oprávnění jako takového, ale pouze k pozbytí práva k řízení na území České republiky. Ve vztahu k území České republiky má však takové pozbytí "práva k řízení" stejné důsledky jako pozbytí "řidičského oprávnění". Je logické, že zákon rozlišuje mezi těmito dvěma pojmy, a to např. i v rámci údajů zapisovaných do registru řidičů podle §119 zákona o silničním provozu, na který odkazuje stěžovatelka, když u držitelů "zahraničních" řidičských oprávnění má dosažení hranice 12 bodů z povahy věci specifické důsledky spočívající např. v tom že v České republice není držitel vyzván k odevzdání řidičského průkazu.
19. Na druhou stranu však odlišení pojmů "řidičské oprávnění" a "právo k řízení" v zákonu o silničním provozu neznamená, že v případě pozbytí "práva k řízení" podle §123c odst. 7 zákona o silničním provozu nemůže dojít k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 1 písm. a), který operuje toliko s termínem "pozbytí oprávnění". Jak je vysvětleno výše, tato terminologická distinkce plyne z praktické nutnosti odlišit zacházení s řidičskými oprávněními udělovanými Českou republikou a řidičskými oprávněními udělovanými jinými státy. Pokud však dojde k "vybodování" konkrétní osoby, je zákonný účinek v obou případech stejný, tj. dochází k pozbytí práva (oprávnění) řídit motorová vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku, což plyne z obecného zájmu na ochraně veřejnosti před řidiči, kteří se opakovaně dopouští přestupků. V tomto ohledu jde tudíž o zaměnitelné pojmy a je nepochybné, že osoba, která je držitelem "zahraničního" řidičského průkazu (tj. bylo jí cizím státem uděleno řidičské oprávnění) a pozbyde práva řídit na území České republiky z důvodu dosažení 12 bodů, může naplnit skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Tento závěr je ostatně podpořen usnesením velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 15 Tdo 876/2013, v němž se mj. uvádí: "Necháme-li stranou pozornosti řidiče, kteří jako držitelé řidičského průkazu členského státu, řidičského průkazu vydaného cizím státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem pozbyli právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po dobu jednoho roku podle §123c odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. a po uplynutí zákonem stanovené lhůty jednoho roku se již nemohou řízením motorového vozidla na území České republiky bez přistoupení jiné relevantní skutečnosti dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku." Z výše uvedeného plyne, že velký senát Nejvyššího soudu neměl pochybnosti o tom, že držitel "zahraničního" řidičského průkazu, který pozbyl "právo k řízení", se před uplynutím lhůty jednoho roku může dopustit uvedeného přečinu.
20. Ústavní soud se tak ztotožnil s Nejvyšším soudem a v jeho závěru o tom, že osoba, která pozbyla "práva k řízení" podle §123c odst. 7 zákona o silničním provozu, může být shledána vinou ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neshledal pochybení.
21. Oproti tomu je nutno souhlasit se stěžovatelkou v tom, že se Nejvyšší soud dopustil formálního procesního pochybení, když nesprávně ve svém prvním kasačním rozhodnutí v této věci ze dne 26. 6. 2018 č. j. 4 Tdo 648/2018-22 uvedl, že se stěžovatelka k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem nijak nevyjádřila. Evidentně tak došlo k přehlédnutí stěžovatelčina vyjádření k podanému dovolání ze dne 27. 1. 2018, které bylo řádně zažurnalizováno ve spisu v okamžiku jeho předložení Nejvyššímu soudu (k předložení spisu došlo až v květnu 2018). Avšak jak již Ústavní soud mnohokrát uvedl ve svých rozhodnutích, ne každé procesní pochybení orgánu veřejné moci má za následek porušení práva na spravedlivý proces, a i v případě, že by šlo o z hlediska ústavnosti relevantní vadu, nelze vyloučit její nápravu v dalším stadiu řízení, pokud to není z povahy věci vyloučeno [srov. např. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327), usnesení ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 762/09, usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 3448/12, usnesení ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 3423/16]. Podobně jako v citovaných případech, procesní pochybení spočívající v opomenutí vyjádření stěžovatelky k dovolání nejvyššího státního zástupce v rozhodnutí Nejvyššího soudu samo o sobě nedosahuje takové intenzity, aby ospravedlňovalo kasační zásah Ústavního soudu, neboť obsahově shodné námitky předestírala stěžovatelka od počátku řízení, na tyto bylo všemi rozhodujícími obecnými soudy adekvátně reagováno, jejich shrnutí bylo obsaženo právě i v rozhodnutích, které Nejvyšší soud posuzoval, a v neposlední řadě měla stěžovatelka možnost obsah opomenutého vyjádření opakovaně předestřít v rámci dalšího řízení, což také učinila.
22. K poslední námitce stěžovatelky týkající se toho, že Nejvyšší soud měl projednat první dovolání v této věci podané nejvyšším státním zástupcem ve veřejném zasedání, neboť stěžovatelka explicitně nesouhlasila s konáním neveřejného zasedání, nutno odkázat na §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu, které dává Nejvyššímu soudu možnost učinit rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k trestního řádu) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265l odst. 1 a 2 trestního řádu) v neveřejném zasedání. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o prvním dovolání v této věci bylo kasační usnesení podle §265k a §265l trestního řádu, je tato stěžovatelčina námitka zjevně lichá.
23. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky podle čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
24. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu