ECLI:CZ:US:2019:2.US.1036.19.1
sp. zn. II. ÚS 1036/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele TJ Start Uherský Ostroh, spolek, se sídlem Mlýnská 44, Uherský Ostroh, zastoupeného Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Veselská 710, Uherský Ostroh, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018 č. j. 21 Cdo 2828/2018-458 a výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2017 č. j. 28 Co 358/2016-412, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dne 17. 8. 1995 poskytla Investiční a poštovní banka úvěr společnosti SONATA Zlín, s. r. o., ve výši 5 000 000 Kč. K zajištění dluhu byla dne 20. 3. 1996 uzavřena se stěžovatelem smlouva o zřízení zástavního práva k pozemku p. č. st. 107/1 s budovou Kvačice č. p. 44, k. ú. Kvačice, obec Uherský Ostroh, zapsaný na LV č. 1313 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Uherské Hradiště (dále jen "zastavená nemovitost"). Dne 27. 2. 2004 Československá obchodní banka (právní nástupce Investiční a poštovní banky) postoupila svou pohledávku společnosti Dexindra, s. r. o. (dále jen "žalobkyně"). Na společnost SONATA Zlín, s. r. o., byl dne 29. 3. 2005 prohlášen konkurz, který byl dne 29. 1. 2009 zrušen z důvodu, že majetek konkursní podstaty nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu. Dne 31. 1. 2008 podala žalobkyně žalobu na stěžovatele jako zástavního dlužníka o zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím s tím, že uspokojení pohledávky se lze domáhat pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti.
3. Okresní soud v Uherském Hradišti výrokem I. rozsudku ze dne 5. 9. 2016 č. j. 5 C 31/2008-349 rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 000 Kč, smluvní úrok za období od 28. 2. 2004 ve výši 15,9% p. a. z částky 5 000 000 Kč do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 17,1% p. a. z částky 5 000 000 Kč od 28. 2. 2004 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 17,1 % p. a. z částky 5 312 333 Kč od 28. 2. 2004 do zaplacení s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti. Výrokem II. uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Nalézací soud dokazováním zjistil, že úvěr nebyl primárním dlužníkem v rozporu s tvrzením stěžovatele splacen. Námitku stěžovatele, že úvěrová smlouva nebyla ze strany věřitele uzavřena oprávněnou osobou, shledal nedůvodnou. Námitku stěžovatele poukazující na rozpornou dataci zástavní smlouvy nalézací soud v souladu s §118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.), nepřipustil. Nalézací soud ji navíc posoudil jako neopodstatněnou, neboť je zřejmé, že datum 20. 3. 1995 uvedené na zástavní smlouvě je pouhý omyl, z provedeného dokazování vyplývá, že smlouva byla uzavřena ke dni 20. 3. 1996. Nalézací soud ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho první rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 24. 6. 2015 č. j. 28 Co 61/2014-189, který dospěl k závěru, že žalovaná pohledávka nebyla ke dni podání žaloby promlčena. Ohledně námitky promlčení proto nalézací soud odkázal na citované usnesení odvolacího soudu, jehož právním názorem byl vázán.
4. K odvolání stěžovatele odvolací soud výrokem I. napadeného rozsudku zrušil část výroku I. rozsudku nalézacího soudu týkající se stanovení úroků z prodlení a řízení v tomto rozsahu zastavil. Výrokem II. rozsudek nalézacího soudu ve zbytku potvrdil a výrokem III. stěžovateli uložil povinnost uhradit náklady odvolacího řízení. V odůvodnění nejprve podrobně zrekapituloval argumentaci uvedenou v již citovaném usnesení č. j. 28 Co 61/2014-189 ve vztahu k otázce promlčení. Ve vztahu k odůvodnění rozsudku nalézacího soudu uvedl, že nalézací soud při posouzení otázky promlčení vycházel ze závazného právního názoru nadřízeného soudu, který své rozhodnutí řádně odůvodnil. Odůvodnění nalézacího soudu tak odvolací soud neshledal nedostatečným. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními provedenými nalézacím soudem a aproboval závěr nalézacího soudu, že provedeným dokazováním nebyla prokázána obrana stěžovatele, že úvěr byl uhrazen. Dále se ztotožnil se zjištěním, že došlo k přechodu pohledávky z Investiční a poštovní banky na Československou obchodní banku a že úvěrová smlouva i zástavní smlouvy byly řádně podepsány. Potvrdil rovněž závěr nalézacího soudu týkající se datace smlouvy o úvěru a smlouvy zástavní. K námitce neurčitosti zástavní smlouvy odvolací soud uvedl, že se jedná o novotu ve smyslu §212a odst. 3 o. s. ř., která není v odvolacím řízení přípustná. Nadto doplnil, že se jedná o námitku nedůvodnou. Z obsahu zástavní smlouvy vyplývá, že byla sjednána ve vztahu ke konkrétně označené a identifikované smlouvě. Závěr odpovídá zásadě priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, čímž je vyjádřen princip autonomie vůle smluvních stran.
5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost dle §237 o. s. ř. Dospěl k závěru, že právní závěr odvolacího soudu týkající se posouzení námitky absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva je v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, č. 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a není důvod, aby byla rozhodná otázka posouzena jinak. I přes označení námitky za nepřípustnou se jí odvolací soud zabýval. K námitce absence časového vymezení trvání zástavního práva Nejvyšší soud uvedl, že smlouva obsahuje ustanovení, že se "uzavírá do doby úplného uspokojení pohledávek včetně příslušenství a nákladů zástavního věřitele". Názor odvolacího soudu ve vztahu k promlčení pohledávky je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4194/2015 ze dne 9. 8. 2016). Žaloba na uspokojení ze zástavy byla podána před zrušením konkurzu, přičemž po dobu řízení o konkursu nemůže promlčecí doba doběhnout. Promlčecí doba měla dle §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění, uběhnout dne 22. 8. 2008, žaloba však byla podána dne 31. 1. 2008.
6. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, Ústavní soud proto pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil soulad závěrů odvolacího soudu s předchozí rozhodovací praxí ohledně absolutní neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu nesjednání časového horizontu pro trvání zástavního práva pro dosud neexistující pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2290/2012). Vypořádání námitky Nejvyšším soudem pokládá stěžovatel za zcela nepřesvědčivé. Výklad §299 odst. 1 obchodního zákoníku je dle stěžovatele natolik nelogický a nepřesvědčivý, že nesprávnost posouzení otázky hmotného práva zakládá protiústavnost. Dodává, že námitka nepředstavovala nepřípustnou novotu, neboť se vztahovala k hodnocení důkazu. Absolutní neplatnost smlouvy musí nadto soud zkoumat z úřední povinnosti. Závěrem uvádí, že skutkový závěr, že předmětem zástavního práva byla pohledávka již vzniklá v době uzavření zástavní smlouvy, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky vzniklé až na základě dodatku úvěrové smlouvy z roku 1997.
8. Z formálního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele dosáhnout alespoň v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru na čistě podústavní otázku týkající se platnosti zástavní smlouvy. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
11. Pro rozhodnutí Ústavního soudu je podstatné, že odvolací soud se v napadeném rozsudku přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami účastníků (v této souvislosti především stěžovatele) a své rozhodnutí náležitě odůvodnil a vysvětlil. Také dovolací soud se věcí zabýval v intencích příslušných procesních ustanovení, a dospěl především k závěru, že námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o dovolání je řízením o mimořádném opravném prostředku a procesní předpis nezaručuje právo účastníka na meritorní projednání tohoto opravného prostředku. Odůvodní-li Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání, což se v tomto případě stalo, neexistuje žádný důvod, pro který by měl Ústavní soud zasahovat. Ohledně námitky týkající se zjištěného skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že mu s ohledem na jeho výše vymezenou pravomoc nepřísluší skutkové okolnosti přezkoumávat.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkané základní právo stěžovatele napadenými rozhodnutími porušeno nebylo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud ve věci rozhodl bezodkladně, nerozhodoval proto již samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu