ECLI:CZ:US:2019:2.US.1044.19.1
sp. zn. II. ÚS 1044/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Zděnkou Havlíkovou, advokátkou, se sídlem Guldenerova 28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1274/2018-27 ze dne 21. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 4. 2018 sp. zn. 1 T 3/2018 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto osmdesáti hodin, nad to mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 50 To 195/2018, z podnětu odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a poškozenou Oborovou zdravotní pojišťovnu odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel v dovolání brojil zejména proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, a to zásadně proto, že odmítá nést plnou odpovědnost za vzniklý následek, neboť poškozený byl v době, kdy k trestnému jednání a jeho zranění došlo, pod vlivem alkoholu, což podle stěžovatele mělo podstatný vliv na jeho chování při vynořování se z vody, a proto bylo třeba provést důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který však soud neprovedl. Stěžovatel, který se činu dopustil tím, že skokem do vody poškozeného zranil, brojil proti subjektivní stránce, protože považoval za nesprávný závěr soudů, že jednal ve vědomé nedbalosti, když jeho odpovědnost za vzniklý následek bylo třeba porovnat s odpovědností poškozeného, který v důsledku požitého alkoholu má též na tomto následku významný podíl.
4. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, však dospěly k tomu, že alkohol, jímž byl poškozený ovlivněn, se nepromítl do závěru o zavinění stěžovatele. Pro právní závěry nebylo důležité, jak se poškozený cítil alkoholem ovlivněný, ale bral do úvahy, že zjištěné množství alkoholu představuje již vyšší stupeň opilosti, a nelze vyloučit, že ve střízlivém stavu by se byl schopen vzdálit rychleji z nebezpečného prostoru doskoku. Případná úvaha o spoluzavinění, byť jakkoliv fakticky nezjištěná, se na závěru o vině stěžovatele podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu nepromítla, protože skutečnosti, které byly objektivně provedeným dokazováním objasněny, dostatečně svědčí pro závěr, že stěžovatel ze skály skočil po poškozeném, který skok uskutečnil krátce před ním. Když se stěžovatel podíval dolů ze skály, byl ještě poškozený pod vodou a začal se vynořovat až v době jeho skoku, tj. když stěžovatel padal dolů. Tomu odpovídá i dopad stěžovatele za krk poškozenému, a vznik zranění poškozeného, který se vynořoval ve vzpřímené poloze. Obecné soudy vycházely z toho časového úseku, že stěžovatel skákal jednu až dvě minuty po poškozeném, a že situaci podcenil, přípravě na skok nevynaložil dostatečnou pozornost, protože ačkoliv věděl, že před ním skákal jiný člověk, nezjistil si pro bezpečnost svého skoku vše, aby poškozenému neublížil.
5. Stěžovatel má za to, že obecné soudy straní státním orgánům i poškozenému, protože při vyšetřování i následném postupu nebyla vzata v potaz otázka opilosti poškozeného. Takovýto postup pak stěžovateli připadá jako zásah do jeho práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. V posuzovaném případě však Ústavní soud takový zásah neshledal.
9. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje svou stěžejní námitku ohledně interpretace podústavního práva a skutkových okolností případu z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. O tom svědčí i argumentace Nejvyššího soudu, kterou Ústavní soud zrekapituloval výše, v bodě 4 tohoto rozhodnutí.
10. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit.
11. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu