ECLI:CZ:US:2019:2.US.1057.19.1
sp. zn. II. ÚS 1057/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele I. Z., t.č. ve Věznici Valdice, Nám. Míru 55, zastoupeného Mgr. et Mgr. Michalem Jandurou, advokátem, se sídlem v Jičíně, Husova 79, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. prosince 2018 č. j.23 C 151/2018-11 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2019 č. j. 30 Co 71/2019-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se dovolává svých práv zakotvených v čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že se sice nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, tato skutečnost však sama o sobě osvobození od soudních poplatků nezakládá. Stěžovatel sice uvedl, že je plně invalidní, to však nedoložil a jako jediný důvod, proč není ve věznici pracovně zařazen, vysvětlill, že dochází do školského vzdělávacího střediska. Je tak zřejmé, že se sám rozhodl, že ve věznici nechce být pracovně zařazen. Stěžovatel podle napadeného usnesení navíc neuvedl, jak naložil s částkou 472.000 Kč, která mu byla přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2013 č. j. 30 C 545/2012-204. Podle usnesení soudu prvního stupně je povinností žadatele o osvobození od soudních poplatků tvrdit a prokázat, zda mimo věznici nedisponuje majetkem. Ačkoliv se majetková situace žalobce může zdát jako nepříznivá, soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemá ze shora uvedených důvodů majetkové poměry stěžovatele jako žadatele o osvobození od soudních poplatků za věrohodně prokázané. Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze se podává, že se v dané věci navíc dle názoru odvolacího soudu jedná o případ uplatnění zřejmě bezúspěšného práva. O uplatnění zřejmé bezúspěšného práva se jedná zpravidla, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno. Odvolací soud poukázal na to, že stěžovatel sám v žalobě tvrdil, že věci, jejichž vydání se podanou žalobou domáhá, byly předmětem propadnutí dle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016 sp. zn. 41 T 10/2015, který je stále v platnosti. Trest propadnutí věci je jedním z druhů trestu. Podle ustálené judikatury však v občanském soudním řízení není možno přezkoumávat postup příslušných orgánů v trestním řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. 30 Cdo 2442/2004).
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že má za to, že se obecné soudy odmítly zabývat meritem věci. Je přesvědčen, že nebyla splněna ani jedna z podmínek stanovených pro trest propadnutí věcí, protože dané věci nepocházely z trestné činnosti, ani prostřednictvím nich trestnou činnost nepáchal. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3112/17 ze dne 20. 2. 2018, jímž měl Ústavní soud dospět k závěru, že právo na přístup k soudu nesmí skončit za mřížemi věznice. Dále odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1849/17 ve věci tzv. grow shopu, jímž měl Ústavní soud dospět k závěru, že zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle trestního řádu představuje významný zásah do práv vlastníka této věci a z toho důvodu nemůže být rozhodování o použití tohoto institutu pouhou formalitou.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nenaplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků, i se závěrem o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.
8. Osvobození od soudních poplatků představuje výjimečný postup, jehož účelem je odstranění nebezpečí odmítnutí spravedlnosti u osob, které nemají objektivní možnost zákonem stanovený poplatek zaplatit. Posouzení majetkových poměrů účastníka řízení je však úkolem obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich skutkové závěry přehodnocovat.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu