ECLI:CZ:US:2019:2.US.1061.19.1
sp. zn. II. ÚS 1061/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dřevíkovského, právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 84 Co 248/2018-297 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 5. 2018 č. j. 25 C 54/2013-262, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 715 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu další požadované částky 20 449 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a dále ohledně požadovaného úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 51 123 Kč od 9. 3. 2011 do 24. 1. 2013 (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 40 104 Kč (výrok III.), žalovanému uložil povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Litoměřicích náklady zálohovaného znalečného ve výši 3 398 Kč (výrok IV.) a žalobkyni povinnost zaplatit státu na účet Okresního soudu v Litoměřicích náklady zálohovaného znalečného ve výši 1 527 Kč (výrok V.). Okresní soud tak stanovil odpovědnost stěžovatele jako řidiče za škodu způsobenou motorovým vozidlem v rozsahu 70 %, když z 30 % shledal odpovědnost na straně žalobkyně, která svým nedbalým jednáním umožnila užívání vozidla dalším osobám. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve většině výroků potvrdil.
3. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v nesprávném zhodnocení provedených důkazů.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží též k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. V nyní projednávané věci jde o částku ve výši, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V daném případě pak případný kasační zásah není možný také proto, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. Jeho ústavní stížnost je pouhou polemikou s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu; je tak zjevné, že nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
9. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu