ECLI:CZ:US:2019:2.US.1069.19.1
sp. zn. II. ÚS 1069/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, se sídlem Husitská 692/3, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2018 č. j. 4 Nt 1206/2018-1170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. srpna 2018 č. j. 4 Nt 1206/2018-1170 bylo v trestní věci vedené Okresním soudem v Teplicích proti stěžovateli pod sp. zn. 23 T 30/2018 rozhodnuto podle §25 trestního řádu, že se tomuto soudu odnímá a přikazuje se Okresnímu soudu v České Lípě.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že mu napadené usnesení bylo doručeno až dne 12. února 2019, aniž by před tím byl on nebo jeho obhájce informován o tom, že byl v jeho věci podán a projednán návrh na delegaci a krajský soud neposkytl stěžovateli žádný prostor, ve kterém by mohl účinně uplatnit námitky a argumenty k návrhu na delegaci. Krajský soud v Ústí nad Labem neseznámil stěžovatele ani jeho obhájce s předmětným návrhem a nedal stěžovateli či jeho obhájci vědět, že hodlá předmětný návrh projednat, takový postup je podle stěžovatele v rozporu s jeho právem vyjádřit se k návrhu protistrany a účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že měl návrh na delegaci podat soudce, který byl v jeho věci vyloučen. Stěžovatel potvrzuje, že sám podával opakovaně námitky proti příslušnosti Okresního soudu v Teplicích a námitky podjatosti vůči soudcům tohoto soudu. Dále uvádí, že ani Okresní soud v České Lípě nemůže zaručit nestranné rozhodování, jelikož spadá do obvodu Krajského soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacího. Stěžovatel poukazuje na to, že Ústavní soud v relevantní nálezové judikatuře opakovaně dovodil, že princip kontradiktorního řízení je neodmyslitelnou součástí jakékoli soudní činnosti a klíčovým momentem je, aby tomu, o jehož práva a povinnosti se jedná, byl vytvořen prostor pro plnou participaci na řízení v rozsahu, v jakém mohou být dotčeny jeho oprávněné zájmy, přičemž odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519) a tam vyjádřenou zásadu audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana).
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. V posuzovaném případě však Ústavní soud takový zásah neshledal.
7. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu k přezkoumání procesní rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o delegaci jeho řízení k Okresnímu soudu v České Lípě. Jedinou věcnou výhradu, kterou však proti provedené delegaci uvádí, je to, že jeho případ měl být delegován k soudu, nacházejícímu se mimo působnost Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ústavnímu soudu je i z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel opakovaně podává námitky podjatosti proti jednotlivým soudcům, je vedeno trestní stíhání pro zločin křivého obvinění, kterého se měl dopustit vůči jednomu ze soudců Okresního soudu v Teplicích, proto neshledává jako neracionální (či dokonce základním právům stěžovatele se příčící) řešit celou situaci delegací věci jinému soudu. Výhrada proti delegaci Okresnímu soudu v České Lípě, kterou vznesl stěžovatel, pak není natolik konkrétní, aby mohla vést k závěru, že je snad takový postup nezákonný či neústavní.
8. Ústavní soud se ztotožňuje se stěžovatelem v obecném tvrzení, že pro fair proces je nezbytné, aby účastníci řízení měli zajištěnu kontradiktornost a možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany. V nyní posuzovaném případě však substantivní námitky stěžovatele neshledal nijak relevantní, a proto nemožnost vyslovit je už v řízení před krajským soudem nemůže být shledána jako důvod neústavnosti napadeného rozhodnutí. Ke stěžovatelem citované judikatuře Ústavní soud upozorňuje, že jde o rozhodnutí ve věci samé, nikoli o jedno z procesních rozhodnutí vydávaných v soudním řízení jako je tomu v případě stěžovatele. Jedná se tudíž o nepřiléhavý odkaz.
9. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu