ECLI:CZ:US:2019:2.US.1107.19.1
sp. zn. II. ÚS 1107/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou v právní věci stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2018 č. j. 10 Co 247/2017-116 a Okresní soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 28 EXE 4792/10, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 1. 4. 2019 doručena ústavní stížnost, jejímž prostřednictvím stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení §30 odst. 1 citovaného zákona ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Obecně také platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění popsaného nedostatku (vady). Vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud nicméně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V projednávané věci stěžovatel při předložení ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není zastoupen advokátem. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu přitom známo, že stěžovatel podal v minulosti již kolem osmdesáti ústavních stížností, a proto je mu povinnost právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem dobře známa. Stěžovatel byl ostatně o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen (např. ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1615/13, I. ÚS 2476/14, I. ÚS 1511/15, II. ÚS 3616/15, III. ÚS 287/16, II. ÚS 768/17, II. ÚS 1588/17, IV. ÚS 20/18, I. ÚS 291/18 a dalších). Stěžovatel si z téhož důvodu musí být vědom toho, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro toto řízení přichází v úvahu toliko určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se navrhovatel musí sám obrátit na Českou advokátní komoru. K ústavní stížnosti připojená žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce je tak zcela bezpředmětná.
V kontextu výše řečeného, aniž by znovu vyzýval stěžovatele k odstranění vad podání, se proto Ústavní soud uchýlil k přiměřené aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka