ECLI:CZ:US:2019:2.US.1119.19.1
sp. zn. II. ÚS 1119/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Michálka, zastoupeného JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Resselovo nám. 135, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3.2019 č. j. 2 Cmo 159/2018-535 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2018 č. j. 39 Cm 377/2013-485, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením nepřiznal Krajský soud v Hradci Králové (tedy soud prvního stupně) stěžovateli osvobození od soudního poplatku z odvolání proti rozsudku stejného soudu ze dne 26. 2. 2018 č. j. 39 Cm 377/2013-437, který v této věci činí 1 394 910 Kč. Vyšel z toho, že je stěžovatel aktivním podnikatelem, je ženatý a manželka má čistý měsíční příjem 33 075 Kč. Vlastní rodinný dům a hotovost na účtech je v řádu desítek tisíc korun. Proto u něj soud neshledal důvody pro přiznání osvobození od předmětného soudního poplatku. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele napadené rozhodnutí v části, jež se jej týkalo, potvrdil a vyšel při tom z toho, že ze stěžovatelem předložených dokladů a tvrzených okolností vyplývá, že v roce 2017 měl ze samostatné činnosti příjem 2 633 803 Kč při vykázaných výdajích 2 539 956 Kč. Manželka pobírá již zmíněnou částku 33 075 Kč měsíčně. Přiznal vlastnictví rodinného domu č. p. X1 v XX. K upozornění žalující strany vyšlo najevo, že kupní smlouvou ze dne 12. 7. 2017 převedl zahradu parcelní číslo X2 a stavební pozemek číslo X3 zastavěný řadovou garáží na Miroslava Božetického za cenu 3 500 000 Kč. Kupní smlouvou ze dne 20. 9. 2017 převedla manželka stěžovatele na stejnou osobu stavební parcelu číslo X4, na které stojí dům č. p. X1 za cenu 1 000 000 Kč. Z katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrálním pracovištěm v Chrudimi, list vlastnictví X5 vyplývá, že nejpozději ke dni 20. 9. 2018 bylo ohledné všech uvedených nemovitostí vloženo vlastnické právo pro Miroslava Božetického. Stěžovatel v řízení namítal, že jeho příjmy nejsou dostatečné a že by soudní poplatek pohltil polovinu jeho hrubého ročního příjmu, což vrchní soud akceptoval. Vrchní soud připustil, že krajský soud nesprávně zhodnotil stavy na účtech stěžovatele. Ani úspory tedy nejsou významné.
3. Vrchní soud však přihlédl k tomu, že došlo k popsanému převodu nemovitostí. I kdyby část ceny prodané nemovitosti byla použita na dluh stěžovatele u kupce nemovitostí, tak či onak zůstala v tom nebo onom případě stěžovateli v rukou významná částka za situace, kdy si již musel být plně vědom své poplatkové povinnosti. V každém případě jde o částku, jež jeho schopnost soudní poplatek uhradit posouvá do zcela jiné roviny.
4. Stěžovatel ve své poměrně kuse formulované ústavní stížnosti uvedl, že z prodeje nemovitostí uhradil dluh vůči kupujícímu, přičemž jiný podstatný majetek či příjmy stěžovatel nemá a neměl. Z toho důvodu je požadavek na zaplacení soudního poplatku ve výši 1.390.280 Kč ze strany stěžovatele nesplnitelný, a proto zasahující do jeho práva na přístup k soudu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nenaplnění předpokladů osvobození od soudních poplatků, zejména se závěrem o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.
9. Osvobození od soudních poplatků představuje výjimečný postup, jehož účelem je odstranění nebezpečí odmítnutí spravedlnosti u osob, které nemají objektivní možnost zákonem stanovený poplatek zaplatit. Posouzení majetkových poměrů účastníka řízení je však úkolem obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich skutkové závěry přehodnocovat.
10. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
11. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu