ECLI:CZ:US:2019:2.US.1133.19.1
sp. zn. II. ÚS 1133/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HULMAN - kovošrot s.r.o., se sídlem Vídeňská 999, Pohořelice, zastoupené JUDr. Ivou Zlochovou, advokátkou se sídlem Havlíčkovo náměstí 153/2, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 9. 2016, č. j. 117 C 37/2013-203, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 17 Co 260/2016-240, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, č. j. 25 Cdo 1611/2018-304, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclav, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 dost. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatelka vystupuje v předmětném sporu o náhradu škody ve výši 128.000 Kč s příslušenstvím jako žalovaná, a to proti žalobkyni společnosti Víno Marcinčák, a.s. (dále jen "žalobkyně"). Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud" nebo "nalézací soud") vyhověl předmětné žalobě v celém rozsahu, neboť seznal, že stěžovatelka svým jednáním porušila právní povinnost a tudíž je odpovědná za způsobenou škodu. Toho se dopustila likvidací elektromotorů odcizených žalobkyni a prodaných stěžovatelce, které byly usnesením Policie České republiky vráceny žalobkyni a stěžovatelka takto učinila i přesto, že byla poučena, že tyto elektromotory zůstanou, vzhledem k rozměrům a váze, dočasně uloženy v jejích prostorách, a že s nimi nesmí jakkoliv nakládat či je přemisťovat. Nalézací soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že elektromotory nabyla do svého vlastnictví v dobré víře na základě řádné kupní smlouvy. Taktéž neobstála námitka ohledně nedostatečně zjištěné výše škody, kterou nalézací soud určil ze znaleckého posudku vypracovaného pro určení výše škody v trestním řízení, kdy uvádí, že mezí tímto a znaleckým posudkem pro civilněprávní posouzení vzniklé škody, nevidí důvod rozlišovat, a je tedy použitelný. Pro úplnost je vhodné uvést, že se nárok žalobkyně, vzhledem k dataci rozhodné skutečnosti pro vznik náhrady škody, řídil zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") na základě odvolání podaného stěžovatelkou potvrdil rozhodnutí okresního soudu a Nejvyšší soud následně odmítl dovolání podané stěžovatelkou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí obecných soudů neoprávněně zasáhla do jejího základního práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 Listiny. Provedené dokazování údajně neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu a je ve zcela zjevném rozporu, rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení věci a jsou zmatečné. Namítána je nedostatečná identifikace předmětu sporu, prokázání vlastnictví zlikvidovaných elektromotorů a nevypořádání se obecnými soudy s námitkami stěžovatelky tohoto se týkajících. Upozorňuje na rozpor v označování elektromotorů a specifikaci jejich technických parametrů ve znaleckých posudcích, svědeckých výpovědích a rozsudku v trestním řízení. V tomto rozporu shledává stěžovatelka zmatečnost rozhodnutí obecných soudů. Dále stěžovatelka uvádí, že závěry nalézacího a odvolacího soudu jsou obecné, což zakládá jejich nepřezkoumatelnost, a má za to, že z rozhodnutí obou soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Stěžovatelka konečně zpochybňuje znalecký posudek zjišťující hodnotu elektromotorů, kdy není zřejmé, z jakých podkladů znalec vycházel a jak dospěl k jejich označení. Zároveň opět uvádí, že tento posudek byl vytvořen pro účely trestního řízení a je tedy pro řízení civilní nepoužitelný. Nesprávně prý byly vypočteny rovněž náklady řízení.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Touto možností odmítnutí návrhu již v této fázi řízení je Ústavnímu soudu umožněno v zájmu racionality a efektivity posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
6. Předně Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatelka shledává skutečně napadená rozhodnutí obecných soudů jako "zmatečná", tedy zřejmě naplňující jeden z důvodů uvedených v §229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), bylo namístě domáhat se jejich zrušení předně pomocí žaloby pro zmatečnost. Ústavní stížnost je v takových případech nepřípustná, jelikož by nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky poskytnuté stěžovatelce k ochraně jejího práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3837/11 ze dne 23. 1. 2014, http://nalus.usoud.cz). Vzhledem ke skutečnosti, že však ani jedna ze shora předestřených námitek obsahově nekoresponduje s důvody v citovaném ustanovení o. s. ř., nedošlo Ústavním soudem k odmítnutí stížnosti jako nepřípustné.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a pokud by tak učinil, došlo by k překročení jeho kompetencí. Proto v případě, že obecné soudy postupují v souladu s Listinou, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1312/11 ze dne 13. 3. 2013). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by - v případě pochybení v oblasti dokazování - byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nic takového však v nyní projednávané věci nezjistil.
8. Nelze se totiž ztotožnit s námitkou stěžovatelky ohledně nevypořádání se s jejími námitkami přednesenými před obecnými soudy. Jak nalézací, tak odvolací soud se ve svých rozsudcích s obhajobou stěžovatelky vypořádaly. Stěžovatelka se taktéž mýlí, považuje-li napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná či nedostatečně důkazně podložená. Opak je totiž pravdou a obecným soudům v tomto směru není nic podstatného, co by jim bylo možné vytknout.
9. Obdobné platí i o neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Je na uvážení obecných soudů, které důkazy provedou a které nikoliv. Ve druhém případě jsou ovšem povinny jednoznačně odůvodnit, proč tak neučinily (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 854/09, ze dne 9. 12. 2009). Nalézací soud i soud odvolací se přitom ve svém rozhodnutí odůvodnění neprovedení důkazů věnují dostatečně (viz např. návrh na výslech policejního komisaře, odmítnuty okresním soudem s odůvodněním na str. 5 napadeného rozsudku) a nenastala tak ústavně deficitní situace, označovaná jako "opomenutý důkaz". Ani samotná stěžovatelka přitom nyní neuvádí, které důkazy nebyly provedeny, resp. provedení kterých důkazů soudy řádně neodůvodnily. Činí tak toliko ve vztahu k neprovedení revizního znaleckého posudku, což však nalézací soud řádně vysvětlil (viz str. 5 napadeného rozsudku).
10. S námitkou nepoužitelnosti znaleckého posudku se Ústavní soud taktéž neztotožňuje. Písemné znalecké posudky zpracované pro účely trestního řízení mají v civilním řízení povahu nikoli důkazu podle §127 o. s. ř., ale povahu listinného důkazu. I takový listinný důkaz nicméně může posloužit jako důkaz k otázkám, jejichž posouzení vyžaduje odborných znalostí. Tohoto postupu se obecné soudy držely a není jim tedy co vytknout.
11. V otázce náhrady nákladů řízení odkazuje Ústavní soud na svoji dosavadní ustálenou judikaturu, kdy tato otázka může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012), k čemuž ovšem zjevně nedošlo. Rovněž tato stěžovatelova námitka tedy není důvodná.
12. Z důvodu výše uvedených proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, porušeno nebylo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu