ECLI:CZ:US:2013:1.US.1312.11.1
sp. zn. I. ÚS 1312/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera - ze dne 13. března 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11 ve věci ústavní stížnosti F plus H, s. r. o., se sídlem Zborovská 856/49, 674 01 Třebíč, IČ: 253 21 722, zastoupené Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 č. j. 17 Co 466/2010-77 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2010 č. j. 17 C 19/2009-65, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelčině žalobě proti České republice o náhradu škody v souvislosti s nezákonným rozhodnutím vydaným v daňovém řízení, a návrhu na zrušení ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 č. j. 17 Co 466/2010-77 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Proto se tento rozsudek ruší.
II. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a zrušení ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); současně požádala Ústavní soud, aby postupoval podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy aby jí v případě jejího úspěchu ve věci přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti, a to ve výši nákladů na právní zastoupení, nebo aby o nákladech rozhodl ve smyslu §83 zákona o Ústavním soudu, tedy že náklady na právní zastoupení hradí stát, neboť "v důsledku opakovaných nezákonných postupů a nezákonných rozhodnutí správce daně od roku 2004" nemá dostatek finančních prostředků. Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Podle stěžovatelčina tvrzení byla citovanými rozsudky obecných soudů porušena její základní práva zakotvená v čl. 11, čl. 36 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V obsáhlé ústavní stížnosti v prvé řadě uvedla, že v řízení před obecnými soudy bylo rozhodováno o jí uplatněném nároku na náhradu škody ve výši 20 000 Kč (včetně příslušenství), která jí vznikla ve výši nákladů řízení za zastupování v rámci odvolacího řízení v daňovém řízení; rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči (dále jen "FÚ") ze dne 16. 12. 2004 č. j. 109226/04 bylo na základě stěžovatelčina odvolání rozhodnutím FÚ ze dne 13. 10. 2005 č. j. 109226/04 pro nezákonnost zrušeno. Žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí (dále též jen "žalovaná") jí k řádně uplatněnému nároku na náhradu škody sdělila nejasné a neurčité stanovisko, podle kterého spojila do svého rozhodnutí více samostatných nároků stěžovatelky; ani z napadených soudních rozsudků nevyplynulo, v jaké výši byla škoda stěžovatelce nahrazena. Stěžovatelka následně připomněla dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a mimo jiné poukázala na jejich argumentaci (Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 4. 2010 č. j. 17 C 19/2009-65 žalobu stěžovatelky zamítl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2011 č. j. 17 Co 466/2010-77 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil).
Stěžovatelka dále uvedla, že v řízení u odvolacího soudu byla usnesením ze dne 18. 10. 2010 (s datem doručení 21. 10. 2010) vyzvána, aby se ve lhůtě 14 dnů vyjádřila, zda souhlasí, aby odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání; zástupkyně stěžovatelky dne 2. 11. 2010 (tedy ve lhůtě, jež byla do 4. 11. 2010) podala k Městskému soudu v Praze výslovnou žádost, aby v dané věci bylo rozhodnuto při jednání; současně požádala, aby jednání bylo (z důvodů pracovní neschopnosti zástupkyně) nařízeno až po 10. 12. 2010. Městský soud se s touto žádostí nijak nevypořádal, jednání nenařídil a věc rozhodl napadeným rozsudkem ze dne 18. 1. 2011. Stěžovatelka následně připomněla překvapivost právního názoru odvolacího soudu, který rozsudek "založil částečně na zcela novém právním názoru a posouzení věci, zcela odlišném od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž právní názor soudu prvního stupně označil za nesprávný". Stěžovatelka dále (a mimo jiné) poukázala na to, že není zřejmé, o jaké důkazy a tvrzení se opírá odvolací soud, pokud tvrdí, že proti novému rozhodnutí FÚ, jímž jí byla stanovena daňová povinnost ve výši 0 Kč, nebylo podáno odvolání. Stěžovatelka totiž podala odvolání dne 12. 1. 2005 a uvedla, že v této věci probíhá k datu podání ústavní stížnosti řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 29 Ca 183/2009. Stěžovatelka konečně uvedla, že výklad odvolacího soudu je vadný, neboť by v jeho důsledku nebylo možno v rámci daňového odvolacího řízení nikdy reálně dosáhnout spravedlnosti a nároku na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Konečně stručně uvedla důvody, pro které navrhla zrušení §8 zákona č. 82/1998 Sb. a poukázala na vhodnost řešení otázky náhrady škody již ve správním řízení, a nikoliv až v režimu citovaného zákona.
II.
Účastníkům řízení i vedlejší účastnici byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Městský soud v Praze se nevyjádřil a z presumovaného souhlasu lze dovodit, že vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Obvodní soud pro Prahu 1 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, navrhl ústavní stížnost zamítnout a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vedlejší účastnice (žalovaná) Česká republika - Ministerstvo financí ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost a návrhy v ní učiněné považuje za nedůvodné, a navrhla její zamítnutí. Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
Vzhledem k tomu, že uvedená vyjádření žádná nová tvrzení neobsahují, Ústavní soud je stěžovatelce k zaslání možné repliky ani nepostoupil.
Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho upustil (§44 zákona o Ústavním soudu).
III.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Výklad či aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky shledal. Jeho jádro spočívá v opominutí zásadního ustanovení procesněprávního. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 18. 1. 2011 č. j. 17 Co 466/2010-77 (na str. 3) uvedl, že "účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali postupem dle §115a o. s. ř., rozhodl odvolací soud ve věci bez jednání (§211 o. s. ř.)". To je však v rozporu s obsahem soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 17 C 19/2009. Z něho se podává (č. l. 75), že dne 18. 10. 2010 byla vypravena zásilka (vz. 113), u které byla stanovena lhůta dvou týdnů k vyjádření. Současně také z přílohy ústavní stížnosti č. 5 (datová komunikace mezi zástupkyní stěžovatelky a Městským soudem v Praze) bylo zjištěno, že ve věci "usnesení ze dne 18. 10. 2010 doručeno 21. 10. 2010" žalobce (tj. stěžovatelka) žádá, aby o věci bylo rozhodnuto při jednání, a současně žádá, aby ústní jednání bylo (z důvodu pracovní neschopnosti zástupkyně stěžovatelky) svoláno až po 10. 12. 2010. Z téže přílohy bylo současně zjištěno, že datová zpráva byla navíc potvrzena elektronickou podatelnou Městského soudu v Praze téhož dne (tj. 2. 11. 2010). Tu Ústavní soud dodává, že uvedené datové zprávy ani jiné písemné formy zachycení těchto dokumentů v soudním spisu nenalezl, a nemohl tak ověřit výše citované tvrzení odvolacího soudu z odůvodnění jeho (napadeného) rozsudku, že se účastníci práva účasti na projednání postupem dle §115a o. s. ř. vzdali. Toto ustanovení současně jednoznačně požaduje - co do možnosti projednat věc samu bez nařízení jednání - (pokud ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů) splnění podmínky, že se účastníci práva účasti na projednání věci vzdají, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Ústavní soud proto dovozuje, že jednání soudu se jeví být v rozporu s uvedeným procesněprávním ustanovením, je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, nebo je dokonce projevem libovůle soudu.
Ústavní soud za dané situace a ve výše popsaných souvislostech (kdy obecný soud neumožnil stěžovatelce účastnit se na projednání věci samé) reflektuje i další (stěžovatelkou uváděnou) námitku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který svůj rozsudek částečně založil na zcela novém právním názoru a posouzení věci odlišném od právního názoru soudu prvního stupně, přičemž právní názor soudu prvního stupně označil za nesprávný. Konkrétně se jednalo o to, že zatímco Obvodní soud pro Prahu 1 uvedl, že ke vzniku škody by mohlo dojít pouze (až) v případě výkonu později zrušeného rozhodnutí (tj. pouze v rámci vykonávacího řízení), je právní názor odvolacího soudu - který s uvedeným názorem prvního soudu nesouhlasil - založen na argumentaci, že stěžovatelce se zásadně nepodařilo dosáhnout pro ni příznivějšího rozhodnutí (tj. v rámci řízení nalézacího), neboť neprokázala příčinnou souvislost mezi zrušením rozhodnutí a vznikem škody (nebyla se svým nárokem úspěšná), a nelze tak hovořit o vzniklé škodě v důsledku činnosti státního orgánu (FÚ). Ústavní soud z poměrně rozsáhlé judikatury vztahující se k překvapivým rozhodnutím připomíná alespoň jedno z posledních rozhodnutí [usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], ve kterém zdůraznil, že "Postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup ... Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech. Za prvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu ...". Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí je ve výše uvedených souvislostech navíc zasaženo deficitem předvídatelnosti rozhodování.
Ústavní soud se konečně (a spíše jako obiter dictum) pozastavuje nad tím, že odvolací soud (možná jen reflexivně) uvedl, že proti novému rozhodnutí FÚ, jímž byla stěžovatelce stanovena daňová povinnost ve výši 0 Kč, nebylo podáno odvolání, byť řízení v této věci pokračovalo. Stejně tak lze vyslovit podiv nad nejasnou důkazní situací týkající se tvrzení žalované o výši, konkretizaci a určitosti náhrady škody vyplacené stěžovatelce.
Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011 č. j. 17 Co 466/2010-77 došlo k porušení základního práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto tento rozsudek podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.
S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 4. 2010 č. j. 17 C 19/2009-65 a ústavní stížnost směřující proti němu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Je proto věcí městského soudu, aby v dalším řízení postupoval s ohledem na zákonnou právní úpravu.
Ostatními námitkami stěžovatelky se již Ústavní soud nezabýval, neboť by to bylo - za stávající situace - nadbytečné. Obdobné se týká akcesorického návrhu na zrušení ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který navíc stíhá osud částečně odmítnuté ústavní stížnosti [srov. §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Dle §62 odst. 4 a §83 zákona o Ústavním soudu, jichž se stěžovatelka dovolává, může v odůvodněných případech podle výsledku řízení Ústavní soud usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejší účastnici, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejší účastnici jejich náklady řízení, resp. odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatelky, usnesením rozhodne, že náklady na její zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. Ústavní soud vzhledem k výsledku řízení (neboť ústavní stížnosti bylo vyhověno jen zčásti a věc bude předmětem dalšího řízení před obecným soudem) a situaci stěžovatelky (u níž nebyl shledán pro takový postup důvod) žádnému účastníkovi náhradu nákladů řízení a ani státu náhradu nákladů zastoupení stěžovatelky neuložil.