ECLI:CZ:US:2019:2.US.1145.19.1
sp. zn. II. ÚS 1145/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZAPPIS, s. r. o., se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 32 Cdo 154/2019-372, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2018, č. j. 1 Cmo 114/2017-327, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 Cm 101/2009-305, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a legitimního očekávání nabytí majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále stěžovatelka odkazuje na princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 Listiny, kdy nikdo nesmí být nucen činit něco, co mu zákon neukládá.
2. S ohledem na okolnost, že mezi účastníky řízení jsou dostatečně známy konkrétní okolnosti tohoto případu, postačuje konstatování, že stěžovatelka podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu částky 33.528,25 Kč s příslušenstvím (výrok I), změnil ho ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 280.036,75 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Věcně se spor vedl o jen částečně uhrazenou cenu díla, a to z důvodů vadného plnění díla.
3. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž nyní napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto zčásti jako nepřípustné a zčásti pro vady. Nepřípustnost dovolání Nejvyšší soud shledal v té části dovolání, pokud se stěžovatelka jeho petitem domáhala zrušení rozsudku vrchního soudu i v tom rozsahu, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby směřující proti stěžovatelce; zjevně tak šlo v tomto rozsahu ve vztahu ke stěžovatelce o příznivé rozhodnutí a proto dovolání nebylo v tomto rozsahu subjektivně přípustné. Objektivně nepřípustné pak bylo dovolání shledáno proti té výrokové části, jíž byla stěžovatelce uložena povinnost peněžitého plnění vůči žalobci, neboť stěžovatelka podle Nejvyššího soudu nevymezila, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jí jde a od které ustálené rozhodovací praxe by se řešení takové otázky mělo odchylovat. Nevymezila konečně ani žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu závisí a jež by doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný (ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustný (ve vztahu k rozsudku vrchního a městského soudu).
5. Nepřípustnost je způsobena řádným nevyčerpáním dovolání. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.) totiž neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. K této situaci přitom došlo i v právě posuzovaném případě. Jak si totiž Ústavní soud ověřil z vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Cm 101/2009 (srov. č. l. 339 a násl.), dovolání stěžovatelky se ani nepokusilo vymezit jeho přípustnost podle pravidel stručně zmíněných výše, a to ani prostřednictvím hlubšího tvrzení o porušení základních práv a svobod stěžovatelky [srovnej k tomu odst. 54 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. Ve stěžovatelčině případě není ostatně zjevná ani taková skutková otázka, jejíž hodnocení by znamenalo porušení jejích práv. Ačkoliv stěžovatelka teoretickým limitům přezkumu skutkových otázek v dovolání věnuje v podstatě celou ústavní stížnost (včetně blanketních odkazů na judikaturu Ústavního soudu), ve skutečnosti ani v dovolání a ani v ústavní stížnosti nezmiňuje žádnou dostatečně konkrétně, natož pak takovou, aby bylo možno z jejího eventuálně nesprávného posouzení dovodit ústavněprávní diskrepanci [v dovolání stěžovatelka v této souvislosti např. uvádí, že Vrchní soud v Praze "dostatečně nepřihlédl ke všem skutečnostem"; takto však vymezení skutkové otázky, jejíž nesprávné hodnocení by mělo založit přípustnost dovolání skutečně vnímat nelze - srov. k tomu například usnesení sp. zn. II. ÚS 3446/17 ze dne 13. 2. 2018].
7. Odmítl-li Nejvyšší soud dále dovolání stěžovatelky částečně pro vady a částečně jako subjektivně nepřípustné, svůj postup zcela řádně vysvětlil (srov. rekapitulaci shora) a dostatečně vymezil - vzdor přesvědčení stěžovatelky v ústavní stížnosti - jakých výrokových částí rozhodnutí vrchního soudu se jeho jednotlivé úvahy týkají.
8. Za této situace tedy Ústavní soud nemohl shledat odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem v předmětné věci protiústavním. V této části je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Za daných okolností a s přihlédnutím k závěrům výše citovaného stanoviska pléna pak Ústavní soud nemůže přezkoumávat ani ústavnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti řádně nevyužila procesních prostředků, které zákon k ochraně jejich práv připouští. Stručně řečeno, nepodala věcně projednatelné dovolání. Část ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je tudíž nepřípustná. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani neuvádí žádnou argumentaci, kterou by tato rozhodnutí jakkoliv věcně, tím méně ústavněprávně, zpochybňovala.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný [srov. k tomu např. též usnesení sp. zn. II. ÚS 4123/18 ze dne 22. 1. 2019].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu