ECLI:CZ:US:2018:2.US.3446.17.1
sp. zn. II. ÚS 3446/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hronka, zastoupeného Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Praha 3, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, č. j. 20 Cdo 3658/2017-106, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla podána ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, neboť stěžovatel v něm podle Nejvyššího soudu nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.
3. Aby Ústavní soud mohl posoudit přiléhavost stěžovatelových tvrzení, vyžádal si od Nejvyššího soudu kopii jím vedeného sběrného spisu, jehož součástí je i dovolání stěžovatele. Jeho podstatou - stejně jako v případě ústavní stížnosti - je tvrzení, že exekuce vedená na majetek stěžovatele jako povinného není v souladu se zákonem, neboť exekuční titul není v případě stěžovatele pravomocný ani vykonatelný [dovoláním přitom stěžovatel napadal rozhodnutí krajského soudu s tím, že mělo být vyhověno jeho návrhu na zastavení exekučního řízení]. Z rozhodnutí, jež ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu přímo předchází, se však výslovně podává, že exekuční titul v právě projednávané věci nabyl právní moci a stal se vykonatelným již v roce 2013. Ostatně, jak v ústavní stížnosti, tak v dovolání, stěžovatel právní moc a vykonatelnost exekučního titulu zpochybňuje toliko tvrzením, že doposud nemohlo být rozhodnuto o důvodnosti jeho žaloby na obnovu řízení, neboť zatím ještě nebylo přezkoumáno stěžovatelovo odvolání proti exekučnímu titulu. Jak nicméně vyplývá z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2017, č. j. 10 Co 392/2017-1097, řízení o odvolání stěžovatele bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Ústavní soud připomíná, že ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované a ústavně je přijatelné, aby tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec. Na druhou stranu však zdůrazňuje, že pokud se zákonodárce rozhodne institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.) či nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355)].
7. V celé řadě svých rozhodnutí Ústavní soud potvrdil, že dovolání musí obsahovat náležitosti stanovené §241a odst. 2 občanského soudního řádu, k nimž patří vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz zejména stanovisko pléna Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb., a tam citovaná judikatura). Ústavní soud však zároveň nepřipouští, aby Nejvyšší soud postupoval při posuzování bezvadnosti dovolání příliš formálně [viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1256/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 234/75 SbNU 607) a sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251)]. To konkrétně např. znamená, že dovolání vždy nemusí obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, pokud z něj ovšem tato informace fakticky vyplývala.
8. Dále se také Ústavní soud vyslovil, že ani vymezení rozdílu mezi skutkovými a právními otázkami nemusí být zcela zřejmé, a proto již dříve konstatoval, že jestliže dovolací soud zjistí, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, tuto skutečnost nelze mít za vadu dovolání spočívající v tom, že toto vůbec neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Způsobilý dovolací důvod totiž může založit i otázka skutková, je-li namítáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dovolatele rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014 (N 231/75 SbNU 581), usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541) a zejména pak odst. 54 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].
9. S ohledem na tyto závěry a s ohledem na obsah stěžovatelova dovolání ovšem musí Ústavní soud konstatovat, že v nyní projednávané věci stěžovatel podmínky přípustnosti dovolání ve svém podání - ač stejně jako v řízení o ústavní stížnosti zastoupen právním zástupcem - dostatečně nevymezil. Stěžovatel totiž - zjednodušeně řečeno - vůbec netvrdil (a nečiní tak ani v ústavní stížnosti), že by se krajský soud odchýlil od jakékoliv judikatury Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, nebo že by Nejvyšší soud měl některou již řešenou právní otázku posoudit, jinak než doposud. Ve stěžovatelově případě pak není zjevná ani taková skutková otázka, která by znamenala porušení základních práv a svobod stěžovatele. Exekuční titul ve stěžovatelově věci se totiž stal pravomocným a vykonatelným ještě před samotným zahájením exekučního řízení a podle něj vedená exekuce na majetek stěžovatele tak byla zcela v souladu se zákonem.
10. Z uvedených důvodů má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud posoudil předpoklady přípustnosti stěžovatelova dovolání ústavně konformním způsobem. Proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu