ECLI:CZ:US:2019:2.US.1149.19.1
sp. zn. II. ÚS 1149/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Bakové, právně zastoupené JUDr. Martinem Skybou, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava – Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2019 č. j. 8 Co 407/2018-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 4. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka podala k Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Prvostupňový soud žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalovaná podala proti nákladovému výroku odvolání, o němž krajský soud rozhodl tak, že výrok II rozsudku prvostupňového soudu změnil a nově uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 31 622 Kč (výrok I) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 803 Kč (výrok II). Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na to, že základní zásadou ovládající rozhodování soudu o náhradě nákladů sporného řízení je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). Tuto zásadu je možno prolomit pouze tehdy, odůvodňují-li to důvody zvláštního zřetele hodné (§150 o. s. ř.). Jelikož krajský soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu neshledal, že takové důvody byly dány, změnil výroku II rozsudku okresního soudu a uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. Dovolání k Nejvyššímu soudu není v příslušném rozsahu přípustné - srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle popisuje okolnosti případu, průběh řízení, důvody, které ji vedly k podání žaloby, a důvody, proč považuje aplikaci §150 o. s. ř., tj. využití moderačního práva soudem, za jediné spravedlivé řešení. Má za to, že rozhodnutí krajského soudu, dle něhož je stěžovatelka povinna nahradit žalované (tedy procesně úspěšné straně) náklady řízení, je v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními nebo principy spravedlnosti. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že rozhodnutí krajského soudu není řádné odůvodněno, je nepřezkoumatelné, neúplné, nepřesvědčivé a nedostatečné. Tím měl krajský soud porušit stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V nyní posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutím o nákladech řízení. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně upozorňuje, že problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, neboť byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též z http://nalus.usoud.cz]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
9. Ústavní soud úvodem podotýká, že rozhodnutí obecných soudů o tom, zda je namístě využít moderační právo ve smyslu §150 o. s. ř. nebo nikoli, je do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu a průběhu řízení. Z toho důvodu jsou k posouzení vhodnosti takového postupu nejlépe vybaveny právě obecné soudy rozhodující ve věci. Naopak přezkumná pravomoc Ústavního soudu je v této oblasti omezená a - jak již bylo řečeno výše - zasáhnout lze pouze v případech extrémního vykročení z ústavních limitů. K tomu ovšem v nyní posuzované věci nedošlo. Zaprvé, krajský soud podrobně objasnil, jaké úvahy jej vedly k rozhodnutí, že skutkové okolnosti případu odůvodňují, aby bylo o nákladech řízení rozhodnuto dle zásady úspěchu ve věci ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř., nikoli dle §150 o. s. ř., jenž soudu výjimečně umožňuje zčásti nebo zcela nepřiznat procesně úspěšné straně náhradu nákladů řízení. Jeho úvahy dle Ústavního soudu nejeví známky svévole, libovůle, extrémního rozporu se skutkovými zjištěními nebo jiné kvalifikované vady, které by byly s to odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů. Zadruhé, krajský soud objasnil, za které úkony právní služby přiznává žalované náhrady nákladů řízení, a vypočetl jejich výši v souladu s příslušnými ustanoveními vyhlášky č. 177/1966 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů na poskytování právních služeb (advokátní tarif). Protiústavnost napadeného rozhodnutí tudíž nelze konstatovat z tohoto důvodu. Zatřetí, ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je odůvodněno řádným, logickým, vnitřně konzistentním a srozumitelným způsobem. S ohledem na výše řečené má Ústavní soud za to, že krajský soud při rozhodování o nákladech řízení nevykročil ústavněprávně relevantním způsobem z limitů vymezených čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu