ECLI:CZ:US:2019:2.US.1182.19.1
sp. zn. II. ÚS 1182/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 sp. zn. ZT 15/2019 ze dne 7. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu ze dne 7. 1. 2019 zahájeno trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal obhájce stěžovatele blanketní stížnost.
2. Napadeným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 byla dne 7. 2. 2019 stížnost stěžovatele zamítnuta. Podle státního zástupce stěžovatel podal včasnou blanketní stížnost s tím, že jí odůvodní "do jednoho pracovního týdne" ode dne, kdy bude jeho obhájci umožněno nahlédnout do spisu. Obhájce nahlédl do spisu dne 22. 1. 2019. Poté obhájce dne 30. 1. 2019 sdělil policejnímu orgánu, že odůvodnění stížnosti bude bezodkladně zasláno. Dne 31. 1. 2019 obhájce podruhé nahlédl do spisu a opět policejnímu orgánu sdělil, že odůvodnění stížnosti bude zasláno. Podle státního zástupce však do dne vydání rozhodnutí obhájce stížnost neodůvodnil. Státní zástupce tak přezkoumal spisový materiál a uzavřel, že postup policejního orgánu odpovídá zjištěným skutečnostem. Stížnost proto jako nedůvodnou zamítl.
II. Argumentace stěžovatele
3. Podle stěžovatele bylo napadeným usnesením porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s principem právní jistoty a předvídatelnosti. Stěžovatel namítá, že svou blanketní stížnost doplnil dne 4. 2. 2019 ráno podáním u policejního orgánu, tedy tři dny před tím, než státní zástupce usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost. Podle stěžovatele tak státní zástupce pochybil tím, že si v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 1692/18 ze dne 4. 9. 2018 u policejního orgánu neověřil, zda stěžovatel již nedoplnil odůvodnění své stížnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
4. Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne ústavní stížnost, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
5. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jsou jeho možnosti zasahovat do přípravného řízení trestního "striktně omezeny jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit" (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 431/19 ze dne 2. 10. 2019, bod 5; usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012; usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v souladu s touto judikaturou přistoupil ke zrušení usnesení státního zástupce, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, pouze v případech zjevné libovůle v rozhodování, tedy například při naprosto nedostatečném odůvodnění usnesení státního zástupce [nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471); nález sp. zn. I. ÚS 661/05 ze dne 21. 2. 2006 (N 40/40 SbNU 331)].
6. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), bodech 90-96, se Ústavní soud vyjádřil k problematice podávání blanketních stížností v trestním řízení. Byť je dle §143 odst. 1 trestního řádu pro podání stížnosti stanovena pouze třídenní lhůta od oznámení usnesení, je dle Ústavního soudu tato lhůta z ústavněprávního hlediska akceptovatelná. Ústavní soud však současně aproboval podání blanketní stížnosti, tj. stížnosti, jež neobsahuje žádnou věcnou argumentaci a je podávána toliko za tím účelem, aby oprávněný subjekt stihl lhůtu k jejímu podání, a získal tak čas k jejímu dodatečnému doplnění o materiální argumentaci. Ústavní soud zdůraznil, že je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod a zajistily, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo na obhajobu. Proto platí, že "podá-li oprávněná osoba blanketní stížnost, v níž se zaváže k jejímu odůvodnění v konkrétně stanovené lhůtě přiměřené okolnostem, a příslušný orgán činný v trestním řízení bez předchozího upozornění rozhodne o stížnosti dříve, než tato lhůta uplyne, aniž by k tomu byl nucen aktuálním procesním vývojem, není oprávněné osobě upřeno právo domáhat se nápravy a ochrany svého legitimního očekávání předepsanými zákonnými postupy a po jejich vyčerpání eventuálně i podáním ústavní stížnosti." (bod 93).
7. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že je především úkolem toho, kdo stížnost podává, aby si vytvořil prostor pro doplnění stížnosti, a to oznámením přiměřené lhůty, do kdy tak učiní. Ústavní soud shledal porušení práva na spravedlivý proces v případech, kdy stěžovatelé v avizované lhůtě řádně své stížnosti doplnili, avšak k jejich námitkám nebylo přihlédnuto [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 200/13 ze dne 16. 7. 2013 (N 123/70 SbNU 127); nález sp. zn. I. ÚS 494/15 ze dne 30. 6. 2015 (N 126/77 SbNU 927), body 11 a 13; nález sp. zn. II. ÚS 1820/16 ze dne 20. 9. 2016 (N 180/82 SbNU 749), body 16 a 18]. Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud shledal i v nálezu sp. zn. I. ÚS 1692/18 ze dne 4. 9. 2018, jehož se dovolává stěžovatel. V tomto případě k doplnění odůvodnění stížnosti došlo včas u soudu prvního stupně, avšak stížnostní soud se s ním v důsledku prodlevy spojené s postoupením podání neseznámil před vydáním svého rozhodnutí. Tuto prodlevu však nebylo možné přičítat k tíži stěžovatele, naopak bylo povinností stížnostního soudu ověřit, zda nedošlo k doplnění stížnosti (body 20-23). Jak totiž Ústavní soud uvedl, je "nezbytné, aby měl stěžovatel jistotu, že podal-li doplnění stížnosti zákonem předvídaným způsobem a v avizované lhůtě, přičemž mu nebylo sděleno, že by se jednalo o lhůtu nepřiměřenou, bude k jeho námitkám při rozhodování o stížnosti přihlédnuto." (bod 22). I v tomto případě tak bylo jedním z rozhodujících faktorů, že odůvodnění stížnosti bylo doplněno v avizované lhůtě.
8. Od těchto případů se však projednávaná věc liší tím, že stěžovatel nedoplnil odůvodnění své stížnosti ve lhůtě, kterou si stanovil, ale až po jejím uplynutí. Podle odůvodnění napadeného usnesení si stěžovatel (prostřednictvím svého obhájce) stanovil lhůtu na doplnění odůvodnění stížnosti v délce jeden týden od okamžiku, kdy obhájce nahlédne do spisu, tedy ode dne 22. 1. 2019. Tuto lhůtu však nedodržel. Stejně tak stěžovatel nezpochybnil, že dne 30. 1. 2019 sdělil policejnímu orgánu, že odůvodnění stížnosti dodá bezodkladně, k čemuž rovněž nedošlo. Místo toho obhájce stěžovatele dne 31. 1. 2019 dle napadeného usnesení opět nahlédl do spisu a přislíbil doplnění odůvodnění stížnosti. Ústavní soud zdůrazňuje, že v ústavní stížnosti stěžovatel žádným způsobem nezpochybnil tyto skutečnosti. Lze tak uzavřít, že ze strany stěžovatele opakovaně nebyla dodržena jím uvedená lhůta pro doplnění odůvodnění stížnosti. Za této situace nebylo povinností státního zástupce zjišťovat, zda k doplnění stížnosti po 31. 1. 2019 přeci jen nedošlo. Ústavní soud nepovažoval za potřebné ověřovat tvrzení stěžovatele, že svou stížnost doplnil dne 4. 2. 2019 ráno podáním u policejního orgánu. I kdyby k tomu došlo, doplnění by bylo opožděné, a proto Ústavním soudem posuzované námitky stěžovatele nemohou mít ústavněprávní rozměr.
9. Ústavní soud podotýká, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3491/18 ze dne 4. 12. 2018 shledal porušení práva na spravedlivý proces v situaci, kdy stěžovatel sice neuvedl přiměřenou lhůtu pro doplnění odůvodnění své stížnosti proti vazebnímu rozhodnutí, avšak spis byl stížnostnímu soudu postoupen včetně tohoto doplnění, a stížnostní soud se přesto s uplatněnou argumentací nevypořádal (bod 22). Projednávaný případ je však odlišný tím, že se nejedná o vazební věc, lhůta pro doplnění odůvodnění byla zmeškána a stěžovatel ani netvrdí, že by státní zástupce měl doplněné odůvodnění k dispozici. Odkazovaný nález se tak na projednávanou věc nevztahuje.
10. Zbývá dodat, že stěžovatel má možnost hájit svá práva v dalším průběhu trestního řízení, a případně se domáhat i náhrady újmy způsobené trestním stíháním.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu