ECLI:CZ:US:2013:2.US.200.13.1
sp. zn. II. ÚS 200/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka - ze dne 16. července 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 ve věci ústavní stížnosti Imricha Ference, právně zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 11 To 403/2012 a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2012 sp. zn. 0 Nt 1442/2012, jimiž byl stěžovatel ponechán ve vazbě.
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 11 To 403/2012 se ruší.
II. V ostatním se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení, jimiž byl ponechán ve vazbě dle §72 odst. 1 tr. řádu z důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu, nebyl přijat slib obviněného dle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a byla zamítnuta žádost o propuštění z vazby dle §71a tr. řádu.
Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 0 Nt 828/2012-12 ze dne 14. 4. 2012 z důvodů dle §67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Při vzetí do vazby bylo shledáno naplnění důvodů útěkové vazby, neboť stěžovatel je stíhán pro trestný čin, za který je možné uložit trest odnětí svobody v délce přesahující dobu osmi let, a důvodu koluzní vazby, neboť stěžovatel by mohl ovlivňovat dosud nevyslechnuté svědky. Naplnění důvodu vazby předstižné bylo spatřováno v tom, že stěžovatel měl získávat majetkový prospěch z výroby drog, pročež soud dospěl k závěru, že hrozí nebezpečí, že stěžovatel bude na svobodě v trestné činnosti pokračovat. Vazba stěžovatele byla opakovaně prodloužena, a to nejprve usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 7. 2012 [kdy odpadl vazební důvod dle §67 písm. b) tr. řádu z důvodu uplynutí zákonné lhůty] a následně usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2012 (napadené rozhodnutí soudu prvního stupně). Stížnosti stěžovatele podané proti těmto rozhodnutím byly zamítnuty jako nedůvodné.
Rozhodnutím napadeným ústavní stížností stěžovatel vytýká nedostatečné odůvodnění dalšího trvání vazebních důvodů. K vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu stěžovatel namítá, že právní kvalifikace skutku, pro jehož spáchání je stíhán, je značně nadsazená. I kdyby bylo prokázáno, že vyrobil množství pervitinu uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, neblížilo by se toto množství ani vzdáleně množství, které odpovídá spáchání trestného činu ve velkém rozsahu. Jiné (nikoli k množství vyrobené drogy) skutečnosti odůvodňující naplnění skutkové podstaty dle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nebyly stěžovateli v průběhu trestního stíhání sděleny. K trvání vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu se nevyjádřil ani okresní, ani krajský soud. Jediný dílčí "závěr", který soud prvního stupně ve vztahu k tomuto vazebnímu důvodu učinil, je obsažen na str. 3 napadeného usnesení, kde je uvedeno, že ze slibu obviněného, že se bude snažit nalézt zaměstnání, okresnímu soudu vyplynul závěr, "že v minulosti tak nečinil, byť byl přihlášen na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání," leč vztah tohoto "dílčího závěru" k naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr. řádu zůstal rozhodnutím soudu prvního stupně neobjasněn. Totéž platí o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce stížnost přímo do protokolu. Rozhodnutí okresního soudu, vyhlášené dne 18. 10. 2012, bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 26. 10. 2012. Dne 2. 11. 2012 bylo soudu prvního stupně doručeno podání, kterým obhájce potvrdil do protokolu podanou stížnost a zároveň avizoval její písemné odůvodnění ve lhůtě pěti dní. Dne 6. 11. 2012, tj. v pětidenní lhůtě (a dva pracovní dny následující poté, co odůvodnění soudu avizoval), stěžovatel soudu prvního stupně předložil odůvodnění stížnosti. Krajský soud rozhodoval dne 13. 11. 2012, což je právě týden poté, co stěžovatel stížnost písemně odůvodnil. Písemné vyhotovení rozhodnutí o stížnosti bylo stěžovateli doručeno až dne 19. 11. 2012 (tj. s odstupem téměř celého týdne).
Stěžovatel je toho názoru, že v rozporu s principy spravedlivého procesu je už samotný fakt, že Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o blanketní stížnosti, ačkoli bylo avizováno, že stížnost bude ve lhůtě několika dní odůvodněna. Dle stěžovatele je v takovém případě namístě, aby soud buď vyčkal doručení avizovaného podání, nebo vyzval obviněného k podání v kratší lhůtě. Úplným minimem je alespoň ověření, zda avizované podání bylo doručeno, či nikoli.
II.
K obsahu ústavní stížnosti se krátce vyjádřili účastník i vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Hradci Králové považuje napadené rozhodnutí za správné a nemá k němu co dodat. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové rovněž považuje jak usnesení okresního soudu, tak usnesení soudu stížnostního za zákonná a v podrobnostech na ně odkazuje.
III.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004 (N 74/33 SbNU 229), nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. U řízení vazebních Ústavní soud opakovaně judikuje, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83), sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469)].
Zásadní námitkou, kterou bylo třeba se ze strany Ústavního soudu zabývat, bylo stěžovatelem namítané procesní pochybení stížnostního soudu.
Ústavní soud např. v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) konstatoval, že "Ústavní právo na spravedlivý proces zahrnuje i povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." V nálezu sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) Ústavní soud uvedl, že "právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71), sp. zn. I. ÚS 301/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 146), sp. zn. I. ÚS 593/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 230)]." V nálezu sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17) Ústavní soud konstatoval, že "již sama skutečnost, že se obecný soud nijak nevypořádal s námitkou účastníka řízení, která má současně vztah k projednávané věci, zásadně zakládá protiústavnost dotyčného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti posuzuje toliko otázku, zda uplatněná námitka měla vztah k projednávané věci; přitom již zpravidla neposuzuje případný relevantní dopad na rozhodnutí ve věci samé, neboť je to právě obecný soud, který se potom obsahem této námitky musí zabývat. Jedná se tak v podstatě o věc principu - v této rovině se zobrazuje atribut právního státu zakazující libovůli; případy ignorování věcných námitek účastníků řízení zatěžují rozhodnutí soudů nepřezkoumatelností, a tím v rovině potenciality libovůli umožňují. Takové jednání obecného soudu je pak třeba hodnotit jako rozporné s právem účastníka řízení na spravedlivý proces."
Ústavní soud tak i v tomto řízení posuzoval, zda ve stížnostním řízení dostál krajský soud plně požadavkům plynoucím z citované judikatury a z právních názorů tam vyslovených.
Dle ustanovení §143 odst. 1 tr. řádu lze podat stížnost proti usnesení ve lhůtě 3 dnů od jeho oznámení (§137) u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje; jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
V případě stěžovatele, jak vyplývá z vyžádaného spisu, byla stížnost proti usnesení okresního soudu podána přímo do protokolu při vazebním zasedání konaném dne 18. 10. 2012. Písemná stížnost pak byla soudu prvního stupně doručena dne 2. 11. 2012 bez odůvodnění s tím, že nejpozději do 5 dnů bude odůvodněna. Odůvodnění stížnosti bylo posléze doručeno okresnímu soudu dne 6. 11. 2012 a stížnostnímu soudu předáno dne 8. 11. 2012. Stížnostní soud konal ve věci neveřejné zasedání dne 13. 11. 2012 a rozhodl tak, že se stížnost zamítá. Je třeba proto přisvědčit stěžovateli, že se zcela nezakládá na pravdě tvrzení soudu v odůvodnění napadeného usnesení, že "proti tomuto usnesení si obviněný Imrich Ferenc podal po jeho vyhlášení blanketní stížnost, kterou ani později nezdůvodnil".
Krajský soud tak, s ohledem na to, že vycházel z fikce, tj. v rozporu s realitou, svým rozhodnutím (důsledně vzato) vytvořil stav, kdy zamítl námitky stěžovatele, aniž by měl k dispozici jeho již existující procesní obranu, tedy odůvodnění stížnosti proti usnesení okresního soudu o dalším trvání vazby, jež byla již předtím doručena jak soudu prvního stupně, tak i soudu stížnostnímu. K vlastnímu obsahu citovaného přípisu stěžovatele je třeba zdůraznit, že námitky v něm obsažené mají k projednávané věci vztah, nelze tedy vyloučit, že mohly mít případně vliv na rozhodnutí krajského soudu. Jelikož se tento soud žádnými námitkami stěžovatele nezabýval, ačkoli již nejméně ode dne 8. 11. 2012 měl mít námitky coby součást odůvodnění stížnosti proti trvání vazby k dispozici, jeho odůvodnění napadeného usnesení v rozsahu jednoho odstavce o 12 řádcích je třeba brát jako zcela nedostatečné, a to jak co do jeho rozsahu, tak právní argumentace.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že stížnostní soud nereflektováním námitek stěžovatele uplatněných v citovaném doplnění stížnosti, doručeném jak okresnímu soudu, tak i krajskému soudu ještě před jeho rozhodováním v neveřejném zasedání (a to celých 5 dnů), zatížil své rozhodnutí protiústavností tak, jak již bylo vyloženo v předchozím textu. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dalšími námitkami stěžovatele vyloženými v naraci jeho návrhu (jak proti rozhodnutí krajského soudu, tak proti rozhodnutí okresního soudu) se Ústavní soud nezabýval, neboť již shora zjištěné důvody zakládaly nutnost kasace napadeného usnesení krajského soudu. Byl tak vytvořen procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů. Ústavní soud - v duchu zásady minimalizace zásahů do soudního rozhodování a s ohledem na princip subsidiarity - dovozuje, že opodstatněnost těchto dalších námitek, které byly vztahovány k oběma rozhodnutím obecných soudů, bude namístě posoudit eventuálně až ve světle nového rozhodnutí krajského soudu o stížnosti [srov. obdobný postup např. ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 74/06 nebo nálezu sp. zn. I. ÚS 1895/08 ze dne 10. 11. 2008 (N 194/51 SbNU 345)].
Ústavní soud tedy ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Ve zbývající části byla ústavní stížnost (směřující i proti citovanému rozhodnutí okresního soudu) z výše uvedených důvodů podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná odmítnuta.