ECLI:CZ:US:2019:2.US.1194.19.1
sp. zn. II. ÚS 1194/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele N. V. S., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2019 č. j. 6 To 9/2019-3285 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2019 č. j. 40 T 13/2011-3274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rodinný život podle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 1 a čl. 39 Listiny a čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a soudního spisu, který si vyžádal, zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2012 č. j. 40 T 13/2011-2177 byl stěžovateli za spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy uložen trest odnětí svobody v trvání 8,5 let, trest propadnutí věci a trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Trest odnětí svobody stěžovatel částečně vykonal a byl podmíněně propuštěn. Trest vyhoštění uložený na dobu neurčitou v současné době vykonává ve Vietnamu. Napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno stěžovatelově návrhu na povolení obnovy řízení, který se opíral o tvrzení stěžovatele, že v důsledku výkonu trestu vyhoštění došlo k rozdělení rodiny, neboť v České republice žije manželka stěžovatele a jeho nezletilá dcera, která je občankou České republiky. Stěžovatel poukazoval na to, že v době nalézacího řízení bylo známo, že žije ve společné domácnosti se svou družkou (nyní manželkou) P. T. A. a dcerou družky T. A. P. (nyní N. A. T.). Nebylo však známo, že stěžovatel je otcem tohoto dítěte, což bylo určeno rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě v roce 2015. Tento argument však v řízení o obnově trestního řízení soudy nepovažovaly za relevantní pro povolení obnovy. Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí vyšel z toho, že určení otcovství k dceři stěžovatelem, ke kterému došlo po jeho odsouzení, má účinky ex tunc, a proto se jedná o skutečnost, která ve smyslu §278 trestního řádu splňuje kritérium "nové skutečnosti". Soud však došel k závěru, že není splněna další zákonná podmínka a to, že tato nová skutečnost může vést ke změně původního rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že pro něj a jeho rodinu je nejcitelnějším zásahem do rodinného života právě to, že trest vyhoštění byl uložen na dobu neurčitou. Stěžovatel má za to, že tato výměra trestu neodpovídá požadavkům, které Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. II. ÚS 178/98 ze dne 21. 4. 1999. Podle tohoto nálezu se maximální trest vyhoštění, tj. navždy, spíše váže k takovému pachateli, kde náprava není možná. Dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 s tím, že nebyla dostatečně zvážena tam stanovená kritéria, a proto došlo i k porušení čl. 39 Listiny, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Zvážení těchto kritérií však úvahy Vrchního soudu v Olomouci ani úvahy Krajského soudu v Brně, uvedené v odůvodnění jejich usnesení, neobsahují. Stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom toho, že se dopustil závažné trestné činnosti. Má však za to, že kdyby soudům v nalézacím řízení bylo známo, že má na území České republiky malé dítě, o které se stará, buď by mu trest vyhoštění nebyl vůbec uložen, nebo by mu s ohledem na zásah do rodinného života byl uložen pouze na dobu určitou.
4. Ústavní soud si vyžádal i vyjádření obecných soudů a příslušných státních zastupitelství, které však k věci nepřinesly nic nového. Jen ve vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně bylo nad rámec skutečností obsažených v soudním spise uvedeno, že z prověřování trestní věci stěžovatele bylo policejnímu orgánu známo, že má dceru se svojí družkou. Ze sledování osob a věcí bylo jasné, že se jedná o rodinný vztah, přestože v rodném listě nezletilé byl zapsán jako otec český občan. Od počátku si byly české orgány vědomy toho, že se jednalo o snahu získat české občanství pro dceru dvou příslušníků Vietnamské socialistické republiky za peníze. K tomu stěžovatel ve své replice uvedl, že uvedená tvrzení nemají podklad v trestním spise a nejedná se tedy o skutečnosti, o kterých by bylo možné tvrdit, že byly soudu v době nalézacího řízení známy. Z větší části se jedná o spekulace. Stěžovatel občanství své dcery považuje za vedlejší skutečnost. Za podstatné považuje to, že je otcem nezletilého dítěte žijícího v České republice, v které chodí i do školy. Má za to, že jeho žádost o obnovu řízení je důvodná i bez ohledu na to, jaké občanství má jeho dcera.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel v prvé řadě hodlal v rámci řízení o obnově trestního řízení revidovat původní rozhodnutí o trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Oba nálezy Ústavního soudu, které se zabývají vyhoštěním na dobu neurčitou a kritérii jeho uložení, se týkaly rozhodnutí ve věci samé. Nebyly vydány ve vztahu k obnově řízení. Argumentace ohledně neproporcionality uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou ve vztahu ke spáchané trestné činnosti již není v případě řízení o obnově trestního řízení na místě. Tyto argumenty bylo možno uplatnit poté, co byl stěžovatel odsouzen k tomuto trestu.
9. Neobstojí ani poukaz stěžovatele na rozhodnutí Okresního soudu v Znojmě, jímž bylo určeno jeho otcovství k dítěti, které žije na území České republiky a navštěvuje tu školu. Posouzení, zda a v jakém rozsahu může tato skutečnost založit důvod pro nařízení obnovy řízení je v prvé řadě úlohou obecných soudů. Ty tuto námitku vzaly v potaz a zevrubně se jí zabývaly. Ústavní soud si je vědom toho, že v případě, že se rodiče rozhodnou, že bude dítě žít v České republice, tak mu to brání v každodenním styku s otcem, který byl vyhoštěn do Vietnamu. Je zde však i ta možnost, aby rodina přesunula svůj rodinný život do Vietnamu, z nějž oba rodiče dítěte pocházejí, a tudíž i dítě k němu má silné vazby. Ústavní soud tedy neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů nepovolit obnovu řízení s ohledem na to, že by popsaná nová skutečnost neměla za důsledek změnu rozhodnutí obecných soudů o trestu vyhoštění, bylo takovým zásahem do práva stěžovatele na rodinný život, aby byl nezbytný derogační zásah Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu