ECLI:CZ:US:2019:2.US.1207.19.1
sp. zn. II. ÚS 1207/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Lipenské, zastoupené JUDr. Stanislavem Klíčem, advokátem, se sídlem Masarykovo nám. 2/2, Děčín 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 12 Co 343/2017-376, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 13. 4. 2017, č. j. 28 C 63/2011-53 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit k rukám žalobce částku 8 559,20 Kč s poplatkem z prodlení z této částky ve výši 2,5 promile za každý den prodlení, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení, od 17. 1. 2012 do zaplacení, a to do 45 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.); co do "zbytku" žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se této částky domáhal v souvislosti s nájmem bytu v D., a to nedoplatků z ročních vyúčtování služeb (vodného a stočného).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem svým napadeným rozsudkem toto rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Přisvědčil stěžovatelce v tom, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že bylo vyúčtování řádně provedeno a nájemce s ním byl seznámen. V daném případě však žalobce vystavil protokoly, obsahující údaj o tom, že se jedná o vodné, dále údaje o předepsané záloze, skutečně zaplacené záloze a ceně za skutečně dodanou službu. K té byl připojen výpočet zahrnující celkovou spotřebu v domě, cenu za m2 a celkovou vyfakturovanou částku, počet osob v domě a počet osob v bytě, dále spotřebu v bytě a tomu odpovídající cenu. Nedoplatek byl pak vyjádřen jako rozdíl mezi skutečným nákladem a výší zaplacené zálohy. Vyúčtování tedy obsahovala vše podstatné. K námitce nesprávnosti vyúčtování stěžovatelka neuvedla dostatečně konkrétní výhrady. K argumentům týkajícím se vztahu mezi dodavatelem a žalobcem krajský soud uvedl, že to se povinností stěžovatelky netýká. Okresnímu soudu vytknul, že neměl provádět vlastní přepočet, ale pouze přezkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně. Měl se přitom omezit na zjištění, zda vyúčtování má potřebné náležitosti, zda neobsahuje zjevné (početní) chyby a zda má oporu v příslušných podkladech. Měl přitom brát v úvahu námitky nájemkyně, pokud ovšem nebyly pouze obecné a spekulativní, jako v tomto případě. Nicméně, i dlužná částka 8 559,20 Kč přiznaná žalobci okresním soudem má dle názoru odvolacího soudu oporu ve vyúčtování vodného a stočného za roky 2007 - 2010, nepřesahuje skutečný rozdíl mezi zálohami zaplacenými stěžovatelkou na vodném a stočném a touto službou, kterou jako nájemkyně bytu skutečně spotřebovala. Odvolací soud nemohl žalobci přiznat více než okresní soud ani na poplatku z prodlení. Jestliže okresní soud stanovil počátek prodlení se zaplacením nedoplatku ve výši 8 559,20 Kč až od 17. 1. 2012, již v tomto okamžiku stěžovatelka nepochybně v prodlení byla a nárok na poplatek z prodlení má oporu v ustanovení §697 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného v době, kdy žalobci vznikl předmětný nárok na zaplacení nedoplatku na vodném a stočném.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že teprve na konci důkazního řízení před nalézacím soudem byly opatřeny relevantní důkazy, které spočívají v tom, že nalézacímu soudu bylo předloženo vyúčtování za shora uvedené rozhodné období, které se týkalo celého domu pronajímatele. Podle jejího přesvědčení se tímto zásadním důkazem soudy nezabývaly a jejich nazírání je statické, jednostranné a tedy nespravedlivé. Dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2670/2004, který stanoví, že není vyloučeno posoudit žalobní požadavek na zaplacení poplatku z prodlení (z titulu dlužného nájemného) jako výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka se domnívá, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nebyly zohledněny všechny provedené důkazy, jejich hodnocení bylo nesprávné. Kritizuje závěr, že vyúčtování ze strany žalobce bylo řádné, neboť nebylo zřejmé, zda za zúčtovací období celkově vznikl přeplatek či nedoplatek.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedla již v řízení před obecnými soudy. Se stěžovatelčinými argumenty se obecné soudy vypořádaly, což plyne z napadeného rozhodnutí, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je skutkově odlišné od případu stěžovatelky, proto nebyly jeho závěry aplikovatelné na stěžovatelčin případ.
9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na soudní ochranu napadenými rozhodnutími, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu