ECLI:CZ:US:2019:2.US.1224.19.1
sp. zn. II. ÚS 1224/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Školouda a 2) Ing. Květoslavy Ladomerské, obou společně zastoupených JUDr. Janem Kubálkem, advokátem se sídlem Opatovická 159/17, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018 č. j. 19 Co 107/2018-102 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2019 č. j. 26 Cdo 4256/2018-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovali, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba Společenství vlastníků jednotek (dále jen "žalobce"), kterou se proti stěžovatelům domáhali odstranění stínící techniky, konkrétně markýzy umístěné v prostoru nad balkonem bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelů. Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 10. 2017 č. j. 7 C 360/2016-62, žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobce k podání negatorní žaloby (podle soudu nedošlo k zásahu do práv ke společným částem domu).
3. Krajský soud shora označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně odstranit stínící techniku - markýzu umístěnou v prostoru nad balkonem přístupným z bytové jednotky ve vlastnictví stěžovatelů. Konstatoval, že žalobce v řízení prokázal, že stěžovatelé tím, že umístili stínící techniku do kovové konstrukce zábradlí balkonu nad jejich bytovou jednotkou, zasáhli do společných částí domu, aniž by měli potřebný souhlas většiny ostatních vlastníků bytových jednotek. Navíc umístěním markýzy nad balkon změnili vzhled domu (tím porušili své povinnosti vyplývající z §13 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů). Krajský soud vzhledem k uvedeným závěrům dovodil - na rozdíl od soudu prvního stupně - aktivní legitimaci žalobce k podání předmětné žaloby, a to v rámci plnění jeho úkolů spojených se správou domu.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění uvedl, že dovolání stěžovatelů neobsahuje údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí zejména proti závěrům krajského soudu, podle kterých umístěním markýzy zasáhli do společných částí domu a změnili tím i vzhled budovy. Nesouhlasí zejména s tím, že krajský soud označil zábradlí balkonu jako konstrukční prvek budovy a tedy jako společnou část budovy. Jeho argumentaci označují jako příliš extenzivní a celé rozhodnutí soudu jako nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu namítají, že ve svém dovolání "uvedli více důvodů", které svědčily o přípustnosti dovolání. Postup dovolací instance proto označili jako příliš formalistický.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz například usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15).
8. Ústavní soud konstatuje, že ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
9. Podle Ústavního soudu nic nesvědčí o tom, že by se obecné soudy při rozhodování dopustily výše uvedených pochybení. Obecné soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Podstatou ústavní stížnosti proto zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem. K tomu však není Ústavní soud povolán. Ústavní soud neshledává, že by napadená rozhodnutí byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jejich odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.
10. Pokud jde o posouzení přípustnosti dovolání stěžovatelů Nejvyšším soudem, Ústavní soud pouze dodává, že sami stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že ve svém dovolání "uvedli více důvodů", které svědčily o přípustnosti dovolání a "pokusili se doložit, proč v posuzovaném případě nelze jednoznačně určit, o který z případů vyjmenovaných v ustanovení §237 občanského soudního řádu se jedná". Jestliže tedy sami stěžovatelé neměli představu o důvodu, pro který by měla být dána přípustnost podaného dovolání, pak nelze od Nejvyššího soudu očekávat, že tento důvod bude za ně dovozovat sám. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení zcela konkrétně uvedl, že vymezení přípustnosti podaného dovolání stěžovateli se dokonce navzájem vylučuje. V dalším textu odůvodnění Nejvyšší soud navíc své úvahy dále rozvedl a vyjádřil se též k argumentaci stěžovatelů judikaturou Nejvyššího správního soudu. Z uvedených důvodů proto nelze ani v postupu Nejvyššího soudu spatřovat rozpor s příslušnými ústavněprávními principy.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu