ECLI:CZ:US:2019:2.US.1257.19.1
sp. zn. II. ÚS 1257/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Neradové, zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 4554/2018-676 ze dne 13. 3. 2019 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 78/2018-643 ze dne 12. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Benešově č. j. 6 C 166/2014-560 ze dne 14. 12. 2017, bylo na základě žaloby stěžovatelky rozhodnuto ve výroku I. o zřízení služebnosti přes pozemek parc. č. X1 a pozemek parc. č. X2 k.ú. Černé Budy, obec S., zapsané na LV X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj. Katastrální pracoviště Benešov ve prospěch každého vlastníka pozemku parc. č. X4, k.ú. Černé Budy, obec S., zapsaném na LV X5 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj. Katastrální pracoviště Benešov, a to v rozsahu geometrického plánu Ing. Květy Kaufmanové číslo plánu 1029-59/2015 ze dne 15. 12. 2015, který je nedílnou součástí rozsudku. K odvolání žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně změněn napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 78/2018-643 ze dne 12. 9. 2018 tak, že byla žaloba stěžovatelky v celém rozsahu zamítnuta. Dovolání stěžovatelky bylo pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení uvedl, že vychází ze své ustálené judikatury potud, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (eventuálně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001 sp. zn. 21 Cdo 2426/2000). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 634/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 22 Cdo 65/2018). Dále uvedl, že stěžovatelka měla a stále má možnost zajistit si přístup přes pozemky žalovaných smluvně, jak nabízejí žalovaní, kteří také fakticky přístup přes tyto pozemky stěžovatelce umožňují, ta ale výslovně tento jiný přístup odmítá. Pouze nad rámec tohoto základního důvodu pro zamítnutí žaloby odvolací soud "nadto" uvedl, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že stěžovatelkou žádaný přístup je nejekonomičtější, nejpřirozenější a nejméně obtěžující vlastníky sousedních pozemků, neboť zřízení služebnosti, tak jak určil soud prvního stupně, předpokládá terénní úpravy místa, demontáž oplocení a vjezdové brány, navíc se jedná o přístup, pří němž není dodržena (právními předpisy určená) vzdálenost veřejné cesty od zdroje pitné vody žalovaných, a byť přístupová cesta není cestou veřejnou, představuje její vzdálenost ohrožení vrtu studny.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že dovolací soud zcela přehlédl podstatu dovolání, když tuto zbagatelizoval pouze na vůli žalovaných přes jiné pozemky smluvně stěžovatelce umožnit přístup a tím vyloučení zřízení služebnosti cesty dle návrhu stěžovatelky a rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na základní právní zásadu, dle níž nikdo nemůže mít užitek z vlastního nepoctivého jednání. V tomto konkrétním případě pak měla být daná zásada odvolacím soudem a Nejvyšším soudem porušena, když nebylo zohledněno, že žalovaní pokud měli z omezení svého vlastnického práva formou závazku do budoucna prospěch (získali stavební povolení), tak jej akceptovali. Jakmile mají žalovaní již "postaveno", tak svůj závazek odmítají dodržet. Takovému jednání neměla být dle stěžovatelky dopřána soudy ochrana. Stěžovatelka je přesvědčena, že míra závažnosti jejích dovolací argumentů byla dána pro dovolání zásadně významným způsobem, nepolemizujícím pouze se skutkovými závěry odvolacího soudu, nýbrž zohledňujícími řízení před obecnými soudy ve svém komplexnosti k otázce, jež je předmětem soudního sporu. Stěžovatelka má tak za to, že vymezení přípustnosti dovolání bylo učiněno z její strany řádně a ze strany dovolacího soudu došlo "rozkouskováním dovolací argumentace" a v důsledku toho odmítnutí dovolání k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy k odepření spravedlnosti. Situace, kdy soud, na který se účastník řízení obrací ve víře, že bude zjednána náprava v jeho věci a zpětně získá odmítnutí poskytnutí této nápravy z formalistických důvodů, je rezignací na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Obecné soudy se ve svých napadených rozhodnutích náležitě zabývaly vyjasněním skutkových okolností případu i stěžovatelčinými námitkami. Stěžovatelka ve své argumentaci před Ústavním soudem polemizuje s právními závěry a skutkovými hodnoceními obecných soudů, které se však pohybují na podústavní úrovni. Zásah Ústavního soudu, jehož se stěžovatelka domáhá, by vedl k posuzování právních a skutkových otázek případu, které mu jako strážci ústavnosti nepřísluší. Nejvyšší soud i Krajský soud v Praze náležitě vysvětlily, proč stěžovatelce nevyhověly, a Ústavní soud v jejich závěrech a postupech neshledal žádný exces či zásah do práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu