ECLI:CZ:US:2019:2.US.1310.18.1
sp. zn. II. ÚS 1310/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARO Kralovice, spol. s. r. o., se sídlem Kralovice 488, zastoupené Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem, AK se sídlem Petřínská 1072/2, Plzeň, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2018 č. j. 15 Co 334/2017-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. v záhlaví označeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, společnost Slavia pojišťovna, a. s., (dále jen "žalobkyně") podala dne 5. 6. 2016 proti stěžovatelce žalobu o zaplacení dlužného pojistného ve výši 3 421 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka vznesla proti žalobě vzájemný návrh ve výši 71 821 Kč s příslušenstvím spočívající v pojistném plnění za krádež přívěsu a šestnácti kompletních kol. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") o těchto nárocích rozhodl rozsudkem ze dne 30. 10. 2016 č. j. 7 C 208/2016-51 tak, že provedl započtení obou nároků a uložil žalobkyni zaplatit stěžovatelce částku 68 400 Kč bez příslušenství (výrok I.), zamítl žalobu žalobkyně o zaplacení částky 3 421 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zastavil řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 68 400 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
3. Žalobkyně následně podala žalobu pro zmatečnost, které okresní soud vyhověl usnesením ze dne 1. 8. 2017 č. j. 7 C 208/2016-122 (dále jen "prvoinstanční usnesení") a zrušil výše uvedený rozsudek ze dne 30. 10. 2016 č. j. 7 C 208/2016-51 (výrok I.), zastavil řízení o vzájemném návrhu stěžovatelky ve výši 71 821 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení o vzájemném návrhu (výrok III.) a stěžovatelce vrátil soudní poplatek za podání vzájemného návrhu (výrok IV.). Okresní soud shledal, že vydání rozsudku ze dne 30. 10. 2016 č. j. 7 C 208/2016-51 bránila překážka litispendence z důvodu dříve zahájeného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod spisovou značkou 30 C 77/2015. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zahájeno dne 23. 3. 2015 a jeho předmětem byl totožný nárok, jaký uplatnila stěžovatelka ve vzájemném návrhu. Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo dne 12. 4. 2016 zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci zpětně dne 12. 5. 2016 (proti usnesení o zastavení bylo stěžovatelkou podáno odvolání, řízení o odvolání však bylo dne 14. 12. 2016 zastaveno pro zpětvzetí odvolání ze strany stěžovatelky).
4. Proti výroku I. prvoinstančního usnesení podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shledal nedůvodným. Krajský soud dospěl obdobně jako okresní soud k závěru, že v době, kdy okresní soud vydal výše uvedený rozsudek ze dne 30. 10. 2016 č. j. 7 C 208/2016-51, stále probíhalo řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 vedené pro totožný nárok mezi stejnými účastníky. Řízení běželo až do zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání; fikce zpětného nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení na celkové době řízení nic nezměnila. Řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 tedy vytvořilo překážku litispendence, která patří k podmínkám řízení a soud ji zkoumá z úřední povinnosti. Žaloba pro zmatečnost tedy byla důvodná. Překážka litispendence se nicméně týkala pouze řízení o vzájemném návrhu, rozhodnutí o žalobním návrhu překážka litispendence nebránila. Krajský soud proto prvoinstanční usnesení změnil ve výroku I. tak, že zrušil rozsudek ze dne 30. 10. 2016 č. j. 7 C 208/2016-51 pouze co do částí týkající se vzájemného návrhu. Ve zbytku prvoinstanční usnesení potvrdil. Ke vzájemnému návrhu, který žalovaný uplatnil v řízení pro zmatečnost, krajský soud nepřihlédl, neboť podání vzájemného návrhu není v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §235b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), možné. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení před soudy úspěšná, přiznal jí krajský soud právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni vznikly náklady zaplacením soudního poplatku ve výši 5000 Kč a odměny právního zástupce. V řízení byly učiněny čtyři úkony právní služby, přičemž odměna zástupce za jeden úkon činí 4 140 Kč [z tarifní hodnoty 75 242 Kč podle §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a náhrada hotových nákladů 300 Kč za jeden úkon. Jelikož byl zástupce žalobkyně plátcem daně z přidané hodnoty, jeho odměna se zvýšila o částku odpovídající této dani, tj. o 21 % z celkové výše odměny právního zastoupení. Celkem tedy bylo žalobkyni na náhradě nákladů přiznáno 26 490 Kč.
5. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti nákladovému výroku napadeného usnesení krajského soudu. Namítá, že krajský soud v rozporu se zásadou úspěchu ve věci přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení, i když v řízení o žalobě o zaplacení částky 3 421 Kč úspěšná nebyla. Krajský soud dále nesprávně vypočetl náklady řízení z tarifní hodnoty zahrnující i vzájemný návrh stěžovatelky. Vzájemný návrh byl stěžovatelkou vzat během odvolacího řízení ve věci žaloby pro zmatečnost zpět, krajský soud navíc neměl důvod o protinávrhu rozhodovat. I pokud by krajský soud o vzájemném návrhu jednal, musel by náklady řízení vypočítat poměrně k úspěchu protistrany, tedy 71 825 ku 3 421, což však neučinil. Žalobkyně se proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost neodvolala, neodvolala se ani proti nákladům řízení, náklady řízení soudu první instance tedy nemohly být v odvolacím řízení vůbec posuzovány. Náklady navíc nebyly potřebné k účelnému uplatňování práva, zejména co se týče konaných ústních jednání. Ačkoli tato skutečnost není uvedena v protokolu o ústním jednání, žalobkyně u krajského soudu výslovně požadovala náhradu nákladů pouze za jeden úkon. Krajský soud jí však přiznal čtyři úkony právního zastoupení. Krajský soud nadto své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.
6. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016).
10. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový deficit však napadené rozhodnutí - resp. jeho relevantní výroky - nevykazuje.
11. V posuzované věci obecné soudy rozhodovaly o žalobě pro zmatečnost v řízení, ve kterém byla ve věci samé podána žaloba ve výši 3 421 Kč a vzájemný návrh stěžovatelky ve výši 71 821 Kč. Institut vzájemného návrhu je upraven v §97 a §98 o. s. ř. Podle ustálené judikatury obecných soudů se o vzájemný návrh jedná v případě, že odpůrce požaduje, aby mu bylo přisouzeno více, než uplatnil navrhovatel, a to jen v části, o kterou požaduje více. Rozhodná je přitom výše požadovaného přísudku, a nikoli výše jeho pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1506/96, publ. pod č. 21/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na něj navazující rozsudek ze dne 6. 19. 2018 sp. zn. 23 Cdo 5844/2017, všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz). Vzájemný návrh musí splňovat veškeré náležitosti žaloby a platí o něm vše, co platí o žalobě, tedy i nutnost posouzení překážky litispendence (§97 odst. 3 o. s. ř.). V části, která nepřesahuje žalovanou částku, se jedná pouze o procesní obranu odpůrce, kterou lze uplatnit i v případě, že částka takto uplatněná je předmětem jiného řízení před soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1506/96).
12. V řízení o žalobě pro zmatečnost dospěly obecné soudy k závěru, že rozhodnutí o vzájemném návrhu stěžovatelky bránila překážka litispendence, a proto řízení o návrhu zastavily. Stěžovatelka byla proto neúspěšná co do částky 68 400 Kč, pouze v částce 3 421 Kč byla její procesní obrana úspěšná.
13. Podle §142 o. s. ř. náleží účastníku řízení, který měl ve věci plný úspěch, náhrada účelně vynaložených nákladů (odst. 1), v případě částečného úspěchu se náhrada nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě se vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odst. 2); soud však může přiznat plnou náhradu nákladů řízení i účastníkovi, který měl pouze částečný úspěch, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části (odst. 3). Krajský soud přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů; její neúspěch ve věci byl vzhledem k poměru návrhových částek nepatrný. S ohledem na výše uvedené obecné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, nemůže v posuzovaném případě Ústavní soud zkoumat, zda by s ohledem na konkrétní okolnosti bylo vhodné aplikovat spíše §142 odst. 2 o. s. ř., jak tvrdí stěžovatelka, namísto aplikovaného §142 odst. 3 o. s. ř.
14. K námitce výše tarifní hodnoty Ústavní soud pouze stručně uvádí, že to byla sama stěžovatelka, kdo do řízení vnesl procesní nárok na plnění ve výši 71 821 Kč, i když měla možnost uplatnit pouze část své pohledávky ve výši žalovaného nároku jako procesní obranu. S ohledem na dispoziční zásadu ovládající občanské soudní řízení proto obecné soudy vedly řízení o dvou samostatných návrzích, ze kterých také následně vypočetly tarifní hodnotu pro účely náhrady nákladů řízení. Ohledně rozporovaného počtu přiznaných úkonů Ústavní soud pouze konstatuje, že účast na ústním jednání je právem účastníka řízení vyplývajícím z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, námitky stěžovatelky o neúčelnosti konaného jednání jsou proto zjevně neopodstatněné. K tvrzenému zpětvzetí vzájemného návrhu Ústavní soud uvádí, že o vzájemném návrhu podaném v řízení o žalobě pro zmatečnost obecné soudy vůbec nerozhodovaly, neboť takový návrh nelze v tomto řízení uplatnit (§235b odst. 2 o. s. ř.).
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu