ECLI:CZ:US:2019:2.US.133.19.1
sp. zn. II. ÚS 133/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu stěžovatele Radoše Koláře, právně zastoupeného JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou, AK se sídlem Masarykovo nám. 1065/11, Letovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018 č. j. KSPA 44 INS 12615/2012, 3 VSPH 571/2018-B-71 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 1. 2018 č. j. KSPA 44 INS 12615/2012-B-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 1. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin vyplývá, že stěžovatel jakožto dlužník podal v roce 2012 k obecným soudům insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, a to formou plnění splátkového kalendáře. Insolvenční soud oddlužení plněním splátkového kalendáře povolil a stěžovatel měsíčně splácel nezajištěným věřitelům soudem určenou částku. Hypoteční banka, a. s., jakožto zajištěný věřitel dala v roce 2013 pokyn k prodeji tam specifikovaných nemovitostí (rodinného domu s přilehlými pozemky), pročež insolvenční správce požádal insolvenční soud o udělení souhlasu s prodejem těchto nemovitostí. Souhlas byl insolvenčním soudem udělen a následně byl realizován i samotný prodej předmětných nemovitostí. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů se týkají žádosti insolvenčního správce o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení nemovitých věcí zajištěnému věřiteli a vyplacení zálohy na odměnu insolvenčního správce. Krajský soud udělil souhlas insolvenčnímu správci k vydání výtěžku zpeněžení nemovitých věcí zajištěnému věřiteli ve výši 535 982 Kč (výrok I), udělil souhlas k vyplacení zálohy na odměnu insolvenčního správce ve výši 13 292 Kč (výrok II) a pověřil insolvenčního správce provedením souvisejících úkonů (výrok III). Vrchní soud odvolání stěžovatele odmítl. V odůvodnění poukázal na to, že odvolání proti rozhodnutí, v němž byl vysloven souhlas s návrhem na vydání výtěžku zpeněžení, mohou podat jen ty osoby, které proti uvedenému rozhodnutí včas (a neúspěšně) brojily námitkami - viz §298 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (dále jen "insolvenční zákon"). Stěžovatel námitky nepodal, pročež bylo jeho odvolání odmítnuto jako návrh podaný neoprávněnou osobou.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení a svou motivaci k podání návrhu na oddlužení plněním splátkového kalendáře. Poukazuje zejména na to, že o možnosti prodeje předmětných nemovitostí na pokyn zajištěného věřitele nebyl informován. Jelikož v (již prodaném) rodinném domě žil mj. se svou matkou v pokročilém věku, rozhodnutí insolvenčního soudu považuje za protiústavní a necitlivé. Z výše uvedených důvodů je přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na zachování lidské důstojnosti, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, práva na ochranu vlastnictví, práva na nedotknutelnost obydlí, práva na spravedlivý proces a dalších ústavně zaručených základních práv.
4. Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou splněny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jedná se nicméně o nepřípustný návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje ústavní stížnost zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivců. Z judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že ústavní stížnost je vůči jiným prostředkům ochrany práv stěžovatele ve vztahu subsidiarity [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2519/18 ze dne 24. 9. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. To se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád navrhovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Jinými slovy, Ústavní soud je oprávněn zasáhnout až tehdy, vyčerpal-li stěžovatel všechny efektivní procesní prostředky k ochraně svého práva, které mu zákon poskytuje.
6. Takovým procesním prostředkem ochrany práva byla ve stěžovatelově případě žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu, kterou lze napadnout mj. pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatele. Na tuto skutečnost upozornil stěžovatele - byť pro osobu bez právního vzdělání ne nutně srozumitelným a pochopitelným způsobem - již vrchní soud, jenž v poučení napadeného usnesení uvedl, že "[p]roti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]." Citované ustanovení občanského soudního řádu totiž vylučuje možnost podat dovolání v případech, kdy lze podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu. Jelikož z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin nikterak nevyplývá, že by stěžovatel tohoto mimořádného opravného prostředku využil, resp. že by napadal rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě pro zmatečnost, Ústavní soud je nucen konstatovat, že jeho ústavní stížnost je nepřípustná [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3017/18 ze dne 12. 12. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 2178/18 ze dne 5. 12. 2018 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 742/18 ze dne 19. 4. 2018].
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že byť chápe tíživou životní situaci stěžovatele, nemohl se jeho námitkami stran tvrzené nespravedlnosti prodeje rodinného domu, v němž žil se svou matkou v pokročilém věku, zabývat. Tyto námitky totiž obsahově směřují proti rozhodnutím obecných soudů z doby před mnoha lety, která stěžovatel ústavní stížností nenapadá, a s ohledem na dvouměsíční lhůtu stanovenou v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu už ani úspěšně napadnout nemůže.
8. Závěrem Ústavní soud připomíná, že s ohledem na §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nemůže vyhovět návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti.
9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj