ECLI:CZ:US:2019:2.US.1371.19.1
sp. zn. II. ÚS 1371/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti 1) nezletilé N. B., zastoupené zákonnými zástupci - matkou J. B. a otcem J. B. a 2) J. B., právně zastoupenými JUDr. Pavlou Nechanickou, advokátkou, sídlem Hrádkova 1017, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2018 sp. zn. 25 Cdo 2067/2018-962, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Krajská zdravotní, a. s., sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud následující. Stěžovatelka 1), její matka a stěžovatel 2) jako otec stěžovatelky 1) se společnou žalobou domáhali náhrady škody v souvislosti s poškozením zdraví stěžovatelky 1) při porodu dne 19. 12. 2003 ve zdravotnickém zařízení vedlejší účastnice. Stěžovatelka 1) žalobou uplatnila nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, matka stěžovatelky a stěžovatel 2) uplatnili nárok na náhradu nákladů spojených s léčením stěžovatelky 1), dále nárok na náhradu ušlé mzdy a na náhradu nákladů spojených s léčením ve formě poskytování osobní péče.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 11 C 331/2006 potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. 10 Co 69/2009 bylo rozhodnuto o tom, že nárok na náhradu škody na zdraví je co do základu dán. Následně bylo rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. 11 C 331/2006 rozhodnuto o jednotlivých uplatněných nárocích. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 10 Co 145/2012 rozsudek okresního soudu z části potvrdil, z části změnil a z části zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. V uvedeném řízení bylo pravomocně rozhodnuto o nároku stěžovatelky 1). Předmětem dalšího řízení pak zůstaly nároky uplatňované matkou stěžovatelky a stěžovatelem 2), a to nároky na náhradu nákladů spojených s léčením stěžovatelky 1) a na náhradu za osobní péči, kterou matka stěžovatelky a stěžovatel 2) poskytují.
4. Okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. 11 C 331/2006 tak, že výrokem I řízení co do částky 68 928 Kč zastavil, výrokem II uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit matce stěžovatelky a stěžovateli 2) částku 26 001 Kč, výrokem III žalobu matky stěžovatelky a stěžovatele 2) co do částky 659 116,50 Kč zamítl, výrokem IV uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 2) 55 738 Kč, výrokem V zamítl žalobu stěžovatele 2) co do částky 1 079 424 Kč, výroky VI až XI bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.
5. Okresní soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku v oboru zdravotnictví, posoudil náklady, jež stěžovatelé a matka stěžovatelky 1) uplatnili, určil, které náklady považuje za oprávněné, a jejich úhradu vedlejší účastnici uložil. Žalobu pak zamítl v rozsahu těch nákladů, které účelnými neshledal. Na účelně vynaložené náklady pak soud započetl zálohu vyplacenou vedlejší účastnicí v průběhu řízení a v této části žalobu zamítl. Ve vztahu k nárokům stěžovatele 2) soud přiznal ušlý výdělek za období, kdy byl stěžovatel 2) nucen z důvodu péče o stěžovatelku 1) čerpat dovolenou. K nároku za období po ukončení zaměstnání, ve kterém stěžovatel 2) poskytoval stěžovatelce 1) celodenní osobní péči, soud uzavřel, že dle ustálené rozhodovací praxe má k uplatnění nároku na plnění v rámci osobní péče aktivní věcnou legitimaci pouze poškozený, nikoli osoba, jež osobní péči poškozenému věnuje. Usnesením ze dne 13. 8. 2014 č. j. 11 C 331/2006-830 pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
6. Krajský soud rozsudkem ze dne 14. 9. 2016 č. j. 10 Co 446/2015-897, 10 Co 461/2015 výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadené části ve vztahu ke stěžovateli 2), výrokem II odmítl odvolání stěžovatelky 1) a její matky, výrokem III odmítl odvolání vedlejšího účastníka, výrokem IV potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, a výroky V a VI rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud doplnil dokazování "Dohodou o poskytování plnění na náhradu škody na zdraví" uzavřenou mezi účastníky dne 30. 8. 2014.
7. Krajský soud odmítl námitku stěžovatelů, že sporný nárok uplatnila i sama stěžovatelka 1), neboť dospěl k závěru, že tento nárok uplatnil pouze stěžovatel 2) podáním ze dne 31. 8. 2010, včetně následného doplnění podání. Krajský soud se dále ztotožnil s okresním soudem v tom, že stěžovatel 2) není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu nákladů osobní péče o poškozenou, tedy stěžovatelku 1). Odvolání stěžovatelky 1) a její matky krajský soud odmítl, neboť nebyly osobami oprávněnými podat odvolání do výroku týkajícího se stěžovatele 2). Krajský soud dále odkázal na uzavřenou "Dohodu o poskytnutí plnění na náhradu škody na zdraví" a uzavřel, že touto dohodou jsou vypořádána veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za újmu na zdraví stěžovatelky 1) v souvislosti s jejím porodem.
8. Dovolání podali stěžovatelka 1) a stěžovatel 2), matka stěžovatelky 1) nikoli. Stěžovatelé v dovolání namítali nesprávné právní posouzení otázky aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu nákladů při péči o poškozeného s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 31 Cdo 1778/2014 a nález Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 870/14.
9. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 25 Cdo 3204/2017-949 bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto. Dovolací soud odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 63/81 SbNU 87), kterým mělo dojít k revidování závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015 (N 152/78 SbNU 311) a uzavřel, že úvaha odvolacího soudu o absenci aktivní legitimace stěžovatele 2) je správná.
10. Proti zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl a nálezem sp. zn. III. ÚS 610/18 ze dne 15. 5. 2018 napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud zrekapituloval judikatorní vývoj pojmu "náklady spojené s léčením", přičemž dospěl k závěru, že nosné důvody nálezu sp. zn. I. ÚS 870/14 jsou aplikovatelné a aktivní legitimace stěžovateli 2) měla být přiznána.
11. Nejvyšší soud opětovně rozhodl o podaném dovolání již při zohlednění závěrů Ústavního soudu plynoucích z derogačního nálezu sp. zn. III. ÚS 610/18, tedy při zohlednění aktivní legitimace stěžovatele 2) k uplatnění nároku na náhradu nákladů osobní péče o poškozenou, tedy stěžovatelku 1). Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud opětovně odmítl, přičemž uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo jednak na závěru, že stěžovatel 2) nebyl aktivně legitimován, jednak na závěru, že veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za újmu na zdraví stěžovatelky 1) v souvislosti s jejím porodem byla vypořádána dohodou ze dne 30. 8. 2014, kterou odvolací soud provedl jako důkaz v odvolacím řízení. Každý z těchto závěrů byl dle dovolacího soudu sám o sobě postačujícím důvodem pro potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve vztahu k předmětné dohodě pak dle dovolacího soudu dovolatelé neuvedli žádné právní námitky, ani podrobněji nerozvedli, proč by dle jejich názoru neměla tato dohoda mimosoudně uzavřít celou záležitost po více než 10 letech od narození stěžovatelky 1). Nejvyšší soud tedy uzavřel, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže dovolání ve vztahu k některé z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
12. Stěžovatelé napadají shora označené usnesení Nejvyššího soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno právo vlastnit majetek, právo na ochranu zdraví a právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 11 odst. 1, čl. 31 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
13. Stěžovatelé vůči argumentu Nejvyššího soudu, že ve vztahu k závěru o vypořádání veškerých vzájemných práv a povinností dohodou ze dne 30. 8. 2014 neuplatnili žádné právní námitky, uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno na závěru, že nárok stěžovatelů zanikl dohodou, nýbrž na absenci aktivní legitimace stěžovatele 2). K závěru o zániku nároku dohodou dospěl podle stěžovatelů až soud dovolací, který však není v dovolacím řízení oprávněn zjišťovat skutkový stav.
14. Stěžovatelé sice akceptují, že odvolací soud dohodu ze dne 30. 8. 2014 provedl jako důkaz, mají však za to, že se v odůvodnění řádně nezabýval hodnocením tohoto důkazu ve smyslu §132 o. s. ř. Nedostatečným hodnocením tohoto důkazu ze strany odvolacího soudu došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv, přičemž následný postup dovolacího soudu pak představuje libovůli. Stěžovatelé považují postup Nejvyššího soudu nespravedlivý a představující odepření soudní ochrany stěžovatelům.
15. Stěžovatelům je známo, že Ústavní soud není obecným soudům nadřízený a že postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů, přesto se domnívají, že v daném případě s ohledem na veškeré právní i věcné souvislosti je zde mimořádná situace, kdy by Ústavní soud mohl zasáhnout, neboť "se jedná o svévolnou aplikaci normy jednoduchého práva ze strany obecných soudů".
16. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na ochranu majetku stěžovatelé žádnou argumentaci neuvádějí, ve vztahu k právu na ochranu zdraví připomínají zdravotní stav stěžovatelky 1) a nezbytnost poskytovat jí každodenní péči a tvrdí, že je nutno zvážit právo na úplné odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví způsobenou pochybením poskytovatele lékařské péče.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ze shora provedené rekapitulace procesního vývoje plyne, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto již podruhé, přičemž první rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 25 Cdo 3204/2017-949 Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. III. ÚS 610/18. V něm dospěl k závěru, že obecné soudy posoudily nesprávně otázku aktivní legitimace stěžovatele 2). V nynějším řízení je tak nezbytné posoudit, zda opětovné odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu může vzhledem k argumentaci, kterou pro odmítnutí dovolání použil Nejvyšší soud, obstát.
19. Ve vztahu ke stěžovatelce 1) je nutno již předem uzavřít, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Odvolání stěžovatelky 1) proti rozsudku okresního soudu odmítl krajský soud jako odvolání podané neoprávněnou osobou (výrok II rozhodnutí krajského soudu). Nároky samotné stěžovatelky 1) byly vypořádány v předchozím řízení, přičemž žalobu v nynějším řízení podal stěžovatel 2). Závěr okresního i krajského soudu o tom, že žalobu podal stěžovatel 2) jsou řádně zdůvodněny. Tento závěr, ani navazující úvahy dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání ve vztahu ke stěžovatelce 1) nejsou v ústavní stížnosti jakkoli rozporovány.
20. Argumentace v ústavní stížnosti se tak fakticky týká nároku stěžovatele 2), jehož aktivní legitimace nebyla okresním ani krajských soudem shledána. Po derogačním zásahu Ústavního soudu založil své nové rozhodnutí Nejvyšší soud na úvaze, že i když aktivní legitimace stěžovatele 2) v řízení měla být dána, přípustnost dovolání založena není, neboť krajský soud své závěry opřel nejen o absenci aktivní legitimace stěžovatele 2), ale i závěr, že beztak byly veškeré nároky související s porodem stěžovatelky 1) vypořádány dohodou ze dne 30. 8. 2014. Zároveň vyšel z toho, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže dovolání ve vztahu k některé z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
21. Ačkoli stěžovatelé nenapadají rozsudek krajského soudu, musel se pro posouzení ústavnosti postupu Nejvyššího soudu zabývat Ústavní soud také tím, zda krajský soud řádně provedl důkaz Dohodou o poskytování plnění na náhradu škody na zdraví ze dne 30. 8. 2014 a zda se ve svém odůvodnění s touto dohodou vypořádal. Jde totiž o klíčový závěr pro posouzení, zda mohl Nejvyšší soud vyjít z předpokladu, že rozhodnutí krajského soudu stálo na dvou právních závěrech, z nichž by každý samostatně vedl k potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně, tedy neúspěchu stěžovatele 2) ve sporu.
22. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že vyjádření vedlejší účastnice (žalované) k odvolání stěžovatelů (č. l. 845) bylo postaveno na klíčovém argumentu spočívajícím v tom, že v mezidobí mezi rozhodnutím soudu prvého stupně a jednáním odvolacího soudu došlo k uzavření shora zmíněné dohody ze dne 30. 8. 2014, která měla veškeré nároky stran vypořádat (dohoda založena ve spise na č. l. 847-850). Při jednání krajského soudu dne 7. 9. 2016 byl na návrh vedlejší účastnice proveden důkaz touto dohodou, přičemž obě strany se k jejímu obsahu vyjádřily (č. l. 888-889). Krajský soud dále provedl jako důkaz e-mailovou korespondencí obsahující návrh dohody zaslaný právní zástupkyní stěžovatelů vedlejšímu účastníkovi (č. l. 892-893) obsahující mj. vyjádření vůle uzavřít spor po více než deseti letech od narození stěžovatelky 1). Z hlediska průběhu dokazování nelze krajskému soudu cokoli vytknout.
23. Krajský soud poté ve svém rozhodnutí cituje klíčová ustanovení dohody (s. 5 - 6 rozsudku krajského soudu), mj. výslovně uvádí, že "v čl. VII. dohody účastníci deklarovali, že podpisem této dohody a plněním v ní stanovených povinností jsou, resp. budou mezi účastníky upravena a vypořádána veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti žalované [vedlejší účastnice - pozn. ÚS] za újmu na zdraví žalobkyně a) [stěžovatelky 1) - pozn. ÚS] v souvislosti s jejím porodem dne 19. 12. 2003, spočívající v pravidelných zvýšených nákladech spojených s péčí a léčením žalobkyně a) uvedených v čl. II, s výjimkou budoucích nákladů vynaložených v souvislosti s léčením stavu žalobkyně a) vedoucím ke zlepšení jejího zdravotního stavu, jež nebudou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, případně nebudou hrazeny v rámci poskytování sociálních dávek osobám se zdravotním postižením". Krajský soud v odůvodnění též odkázal na emailovou korespondenci právní zástupkyně stěžovatelů ze dne 25. 2. 2014 adresovanou vedlejší účastnici, ve kterém při formulování jednotlivých návrhů v rámci přípravy dohody mj. stěžovatelé (resp. jejich právní zástupkyně) vyjadřují naději, že představenstvo vedlejší účastnice při posuzování návrhů stěžovatelů bude "vedeno snahou celou záležitost po více než 10 letech od narození Natálie mimosoudně uzavřít".
24. Pokud tedy krajský soud vyšel toho, že aktivní legitimace stěžovatele 2) není v řízení dána a dodal, že "kromě toho nelze přehlédnout ujednání účastníků v dohodě ze dne 30. 8. 2014, podle něhož podpisem této dohody a plněním v ní stanovených povinnosti jsou, resp. budou mezi účastníky upravena a vypořádána veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti žalované za újmu na zdraví žalobkyně a) v souvislosti s jejím porodem", lze to považovat za skutkový a právní závěr o tom, že nárok žalobce byl beztak vypořádán dohodou. Nelze tedy přisvědčit argumentaci uvedené v ústavní stížnosti, že tento skutkový závěr učinil až dovolací soud.
25. Pokud v návaznosti na to uzavřel Nejvyšší soud, že i když byla otázka aktivní legitimace posouzena krajským soudem vadně, existuje jiný právní závěr, na jehož základě by stěžovatel 2) nebyl ve sporu úspěšný, nelze této úvaze ničeho vytknout. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou právních závěrech, z nichž každý sám o sobě je postačujícím důvodem pro potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze označit za vadný a má dostatečnou oporu v dokazování provedeném krajským soudem.
26. Pokud předmětná smlouva výslovně v závěru uvádí (č. l. 850), že podpisem této dohody jsou, resp. budou mezi účastníky upravena a vypořádána veškerá vzájemná práva a povinnosti z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za újmu na zdraví stěžovatelky 1) v souvislosti s jejím porodem, nelze závěr krajského ani Nejvyššího soudu považovat za jsoucí v extrémním rozporu s provedenými důkazy, ale naopak závěr poměrně logický.
27. Stejně tak závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelé vůči uvedenému závěru krajského soudu nevznesli relevantní [ve skutečnosti žádnou - pozn. ÚS] dovolací argumentaci, neshledal Ústavní soud při konfrontaci dovolání stěžovatelů založeného ve spisu (č. l. 911 - 913) s obsahem rozhodnutí dovolacího soudu, jako vadným.
28. Jakkoli mohlo být odůvodnění krajského soudu ve vztahu k dohodě o vypořádání vzájemných práv a povinností obsáhlejší, musí Ústavní soud po prostudování soudního spisu uzavřít, že jakýkoli jeho derogační zásah by v důsledku vedl pouze k dalšímu prodloužení sporu a navyšování nákladů řízení, nikoli k zlepšení hmotněprávní pozice stěžovatelů.
29. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a obsahu soudního spisu nemůže přisvědčit stěžovatelům, že by napadená rozhodnutí porušila jejich ústavně zaručená práva.
30. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu