ECLI:CZ:US:2019:2.US.1403.18.1
sp. zn. II. ÚS 1403/18
Usnesení
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Barrandov Lands, a. s., se sídlem Kříženeckého nám. 322/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, se sídlem V Celnici 1040/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018 č. j. 28 Cdo 4721/2016-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016 č. j. 23 Co 76/2016-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2015 č. j. 34 C 354/2014-97 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností ze dne 23. 4. 2018, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného rozporu s právem na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právem vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Namítá též diskriminaci své osoby jako osoby soukromého práva, tedy porušení čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti, na základě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 1992, uzavřené mezi právní předchůdkyní stěžovatelky, společností AB BARRANDOV, a. s., a Fondem národního majetku, získala společnost AB BARRANDOV, a. s., pozemky v katastrálním území Malá Chuchle v současné době označené parcelními čísly 189/1, 189/3 a 233/1. Společnost AB BARRANDOV, a. s., následně pozemky kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004 převedla na společnost MORAVIA STEEL, a. s., která je v roce 2009 vložila do základního kapitálu stěžovatelky. Žalobou ze dne 13. 8. 2014 se Římskokatolická farnost u kostela sv. Filipa a Jakuba Praha-Hlubočepy domáhala jako oprávněný subjekt podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi") určení, že vlastníkem sporných pozemků je Česká republika.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl. V řízení nebylo sporu o tom, že Římskokatolická farnost je církevní právnickou osobou oprávněnou k podání žaloby ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, ani o tom, že sporné pozemky jsou jejím historickým majetkem ve smyslu tohoto zákona. Podle §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2012, (dále také jen "blokační ustanovení" a "zákon o půdě") majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze do přijetí zákonů o tomto majetku převádět do vlastnictví jiných osob. K převodu majetku v rámci privatizace na společnost AB BARRANDOV, a. s., došlo v rozporu s blokačním ustanovením, a takový převod je proto stižen absolutní neplatností. Stěžovatelka pozemky nevydržela, neboť nevykonávala oprávněnou držbu pozemků po dobu delší 10 let. Do potenciální doby oprávněné držby nelze totiž započítat dobu, po kterou držela pozemky společnost AB BARRANDOV, a. s., (1995-2004), neboť této společnosti nesvědčí dobrá víra. Z dopisu zástupce společnosti adresovaného Arcibiskupství pražskému z roku 1995, prohlášení Ing. Karla Štíchy a kontextu uzavření dodatku č. 1 ke kupní smlouvě nalézací soud totiž vyvodil, že společnost AB BARRANDOV, a. s., si byla vědoma toho, že pozemky jsou původním majetkem církve.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil. Shodl se s okresním soudem v hodnocení dobré víry první nabyvatelky pozemků, neboť k uzavření dodatku č. 1 ze dne 13. 11. 1995 ke kupní smlouvě došlo až poté, kdy společnost AB BARRANDOV, a. s., zaslala Arcibiskupství pražskému dopis ze dne 15. 8. 1995, pokoušejíc se dojednat koupi či pronájem pozemků. Odvolací soud dále uvedl, že k zastavěnosti jedné ze sporných parcel nelze v rámci řízení o určovací žalobě přihlížet, neboť tato okolnost může hrát roli až v rámci dalšího restitučního řízení (tj. po právní moci rozhodnutí o určení vlastnictví státu).
5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. Nepřisvědčil námitce, že by nedostatek vlastnického práva (způsobený absolutní neplatností kupní smlouvy) mohl být saturován dobrou vírou nabyvatele. Na věc nelze aplikovat závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se nabytí od neoprávněné osoby (zejm. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Stejně tak nelze na věc aplikovat názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, neboť ten řeší otázku přechodu historického majetku na veřejnoprávní korporaci, nikoliv otázku jeho převodu. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nemožnosti naturální restituce pozemků z důvodu zastavěnosti jednoho z nich (podle §8 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi). Odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny, totiž vyplývá z tehdy platných předpisů, a nikoliv z později přijatého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi.
6. Proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podala stěžovatelka ústavní stížnost. Namítá, že společnost AB BARRANDOV, a. s., nabyla pozemky v dobré víře, když se spolehla na zápis v katastru nemovitostí a ujištění Fondu národního majetku (tedy státu largo sensu) v kupní smlouvě. Její čl. IX totiž obsahoval ustanovení (běžné v těchto smlouvách), podle kterého budou pozemky prodány jen tehdy, pokud na ně nebudou uplatněny restituční nároky. Společnost AB BARRANDOV, a. s., se tedy důvodně spoléhala na správný postup Fondu národního majetku, neboť základním předpokladem fungování materiálního právního státu je důvěra jednotlivce v akty státu a jejich věcnou správnost [viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215)]. Obecné soudy pochybily, když na projednávanou věc neaplikovaly závěry judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k možnému "prolomení" blokačního ustanovení a upřednostnění vlastnického práva nabyvatele na úkor oprávněné církve. Stěžovatelka se domnívá, že v tomto případě nastaly judikaturou Ústavního soudu předpokládané "okolnosti mimořádné povahy", které svědčí pro zachování jejího vlastnického práva. Takovou okolností je právě dobrá víra stěžovatelky založená důvěrou v akt státu (kupní smlouvu), kterým ji stát (Fond národního majetku) autoritativně ujistil, že na pozemky nebyl uplatněn žádný restituční nárok. Dobrou víru stěžovatelky nadto bylo třeba presumovat, nikoliv paušálně odmítnout. Obecné soudy dále pochybily, když při svém rozhodování nezohlednily skutečnost, že pozemek parc. č. 233/1 nebude moci být církvi vydán, protože se na něm nachází pozemní komunikace, což tvoří překážku vydání věci podle §8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (pozn. Ústavního soudu: Stěžovatelka v ústavní stížnosti hovoří o zastavěných pozemcích v množném čísle, např. v části III bodě 11 stížnosti hovoří "např. o pozemku parc. č. 233/1", avšak z napadených rozhodnutí a on-line dostupné katastrální mapy vyplývá, že ze sporných pozemků je zastavěný právě jen pozemek parc. č. 233/1).
7. Stěžovatelka dále namítá rozpor napadených rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněným pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud umožnil přechod majetku církví na veřejnoprávní celek (kraj) a nesankcionoval jej absolutní neplatností (která by byla dopadla na převod majetku podle §29 zákona o půdě). Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil, v čem se přechod a převod církevního majetku odlišují. Odlišný přístup k převodům majetku na soukromoprávní subjekty bez relevantního důvodu by totiž zakládal diskriminaci osob soukromého práva (stěžovatelka tedy implicitně argumentuje porušením čl. 3 odst. 1 Listiny).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky.
10. Základní teze k problematice převodu původního církevního majetku na soukromé osoby v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), ve kterém zamítl návrh na zrušení §29 zákona o půdě. Nepřímo se pak Ústavní soud zabýval účinky blokačního ustanovení i v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), v němž posuzoval ústavní konformitu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Otázkou převodu původního církevního majetku a následky jeho převodu v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě se Ústavní soud zabýval ve své rozhodovací činnosti opakovaně [z nedávné doby srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 2532/17 ze dne 5. 3. 2019 (N 35/93 SbNU 11), sp. zn. III. ÚS 3397/17 ze dne 29. 1. 2019 (N 14/92 SbNU 159), sp. zn. II. ÚS 2640/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 98/89 SbNU 467), sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná on-line na http://nalus.usoud.cz].
11. Pro podrobný rozbor následků uzavření smlouvy v rozporu s blokačním ustanovením a možnosti mimořádného upřednostnění vlastnického práva nabyvatele lze proto pro stručnost odkázat na citovaná rozhodnutí. Stěžejním závěrem výše uvedené konstantní judikatury Ústavního soudu je zásadní absolutní neplatnost převodů blokovaného majetku. Jen ve zcela výjimečném případě Ústavní soud v abstraktní rovině připustil možnost preference vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku; opakovaně však uvádí, že pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje; nad rámec dobré víry musí být taková výjimka odůvodněna "zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu". Tyto okolnosti musí být obecnými soudy k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví [srov. však nálezy sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767) a sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), ve kterých Ústavní soud neshledal dostatečně silnými "mimořádnými okolnostmi", že nabyvatelé sami nabyli předmětné pozemky v restituci jako náhradní plnění].
12. K zmiňovanému výjimečnému prolomení blokačního ustanovení dosud Ústavní soud přistoupil toliko v jednom případě, jehož zcela specifické skutkové okolnosti (stručně řečeno, rozdělení vlastnického práva k pozemku a funkčně související stavbě) jej vedly k preferenci základního práva nabyvatele před nárokem církve [nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011 (N 21/60 SbNU 215), srov. zejm. jeho body 26 až 30].
13. Ve dvou nedávných nálezech (výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 2640/17 a sp. zn. III. ÚS 2532/17) Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, které k námitkám stěžovatelů existenci mimořádných okolností nezkoumaly a spokojily se s paušálním závěrem, že dobrou víru nezakládá ani víra v zápis do katastru nemovitostí, ani znění "modelové" kupní smlouvy. Ta typicky v čl. IX bodě 1 uvádí: "Prodávající prohlašuje, že v souladu s §2 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, prověřil převoditelnost prodávaného pozemku, a prohlašuje, že prodávaný pozemek není vyloučen z převodu podle §2 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů." V čl. IX bodě 3 kupní smlouvy se pak stanoví, že "[k]upující bere na vědomí a je srozuměn s tím, že nepravdivost tvrzení obsažených ve výše uvedeném prohlášení má za následek neplatnost smlouvy od samého počátku" (citováno dle nálezu sp. zn. II. ÚS 2640/17, bod 29). Za situace, kdy jedno ustanovení smlouvy nabyvatele ujišťuje, že převoditelnost pozemku byla ověřena, a další ustanovení ono prohlášení relativizuje, si obecné soudy nemohou zvolit jedno z citovaných ustanovení (varující kupujícího před následky možné neplatnosti převodu) a paušálně na něm založit závěr o absenci dobré víry nabyvatele. Naopak se musí otázkou dobré víry zabývat pečlivě, a shledají-li dobrou víru, musí zkoumat případnou existenci mimořádných okolností způsobilých upřednostnění práva nabyvatele (tamtéž, zejm. body 28 a 31, v nálezu sp. zn. III. ÚS 2532/17 pak body 26 a 28).
14. V nyní posuzované věci se však obecné soudy takového zjednodušení nedopustily. Úsudek o absenci dobré víry společnosti AB BARRANDOV, a. s., založily na dokazováním zjištěných konkrétních skutkových okolnostech (viz body 3 a 4). Hodnotily přitom provedené důkazy jednotlivě (dopis adresovaný Arcibiskupství pražskému, prohlášení Ing. Štíchy) a v jejich vzájemné souvislosti (uzavření dodatku č. 1 ke kupní smlouvě a jeho časová souvislost s dopisem). Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů, pokud neshledá, že jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. V nynější věci skutkové závěry obecných soudů takovým defektem netrpí. Stěžovatelka nadto vyjma zastavěnosti jednoho z pozemků (viz následující bod) žádné specifické důvody, které by měly hovořit pro upřednostnění jejího práva k pozemkům, v řízení před obecnými soudy neuvedla (a neuvádí je ani v ústavní stížnosti). Z logiky věci nemůže být takovou mimořádnou okolností právě samotná dobrá víra (bez dalšího), jak tvrdí stěžovatelka (k charakteru mimořádných okolností viz výše bod 11). Proto je zjevně neopodstatněná námitka týkající se možnosti prolomení blokačního ustanovení, jakož i námitka týkající se možného vydržení pozemků (při vyloučení dobré víry prvního nabyvatele nepřesahuje doba držby dalších společností ani v součtu deset let).
15. Nezpůsobilost věci k vydání církvi podle §8 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi v obecné rovině může hovořit v neprospěch určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť jejím smyslem primárně není preference vlastnictví státu, ale možnost naturální restituce věci původnímu historickému vlastníkovi. Jde-li však o nyní posuzovanou stížnost a zastavěný pozemek parc. č. 233/1, Ústavní soud neshledal v této skutečnosti charakter "mimořádnosti", kterou pro výjimečnou preferenci základního práva nabyvatele v abstraktní rovině postuloval. Jak správně podotýká Nejvyšší soud v napadeném usnesení (na str. 4 první odstavec in fine), nárokovaná parcela je z převážné části zastavěna územní komunikací (což vyplývá i z veřejně dostupné on-line katastrální mapy), která je ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, a mimořádný vztah nabyvatele k věci lze z "holého vlastnictví" pozemku pod komunikací jen těžko vyvodit (stěžovatelka žádný takový důvod ani neuvádí).
16. K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí Ústavní soud uvádí, že byť judikatura Nejvyššího soudu tuto možnost v návaznosti na právní názor Ústavního soudu obecně připouští [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz) a zejm. nález sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)], Ústavní soud konstantně odmítá tyto závěry mechanicky aplikovat na nabytí církevního majetku v rozporu s blokačním ustanovením [nález sp. zn. III. ÚS 2532/17 ze dne 5. 3. 2019, body 22 a 23, nález sp. zn. III. ÚS 1862/16 ze dne 21. 6. 2017 (N 108/85 SbNU 767), body 32, 33 a 39]. Odlišnost nespočívá pouze v tom, že v případě "prolomení blokačního ustanovení" jsou stěžovatelé jednou ze stran absolutně neplatného právního jednání, zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit vždy až u dalšího nabyvatele [bod 56 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)]; to by ostatně nebránilo aplikaci těchto závěrů v nynější věci na stěžovatelku samotnou (která je "třetí v řadě") či předchozího vlastníka ("druhého v řadě"). Avšak koncept nabytí od nevlastníka se od převodu blokovaného majetku odlišuje i v dalších ohledech. Mimo jiné tím, že u nabytí od nevlastníka se zpravidla na začátku řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání (úkon) samotného původního vlastníka (což rozhodně není případ zestátněného církevního majetku). V obecné rovině lze dodat, že upřednostnění jednoho z kolidujících základních práv v případě nabytí od neoprávněné osoby je ve svém důsledku opět výsledkem procesu vážení nároků na půdorysu individuálních okolností konkrétního případu (viz body 37-39 citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením §29 zákona o půdě od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem. Závěry obecných soudů odmítající možnost nabytí od neoprávněné osoby stěžovatelkou (či její předchůdkyní) jsou proto ústavně konformní.
17. Porušení práva na spravedlivý proces nespatřuje Ústavní soud ani ve způsobu, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s argumentací stěžovatelky týkající se diskriminace osob soukromého práva. Stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 ze dne 1. 6. 2016 se týká přechodu původního majetku církve ze státu na kraj. Nesrovnatelnost postavení těchto dvou typů osob je totiž patrná ze samotného rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5217/2015; Nejvyšší soud v něm s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010, body 38 až 43, a sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013, bod 292) podává takový výklad §29 zákona o půdě, který bránil ještě před přijetím zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi nakládání s původním církevním majetkem způsobem zužujícím možnost zákonodárce v rozhodování, které pozemky budou církvím navráceny, a které nikoliv. Zjednodušeně řečeno, ustanovení §29 zákona o půdě bránilo "nenávratným" změnám vlastnictví. Stát se svým rozhodnutím o přechodu takového majetku na kraj nebo obec nezbavoval možnosti zahrnout následně stejný majetek do zákona o majetkovém vyrovnání (tím, že by kraje či obce učinil osobami povinnými k vydání podle tohoto zákona). To, že této možnosti stát nevyužil, bylo jeho svrchovaným rozhodnutím. Napadené rozhodnutí je s touto logikou (a výkladem Ústavního soudu) v souladu. Z uvedeného je zřejmé, že k diskriminaci osob soukromého práva tímto rozlišováním nemohlo dojít a ani tato námitka nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.