ECLI:CZ:US:2019:2.US.1520.17.1
sp. zn. II. ÚS 1520/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Žižkové, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem Štěpánská 17, Praha 1, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2017 č. j. 21 Cdo 2829/2015-3012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a)], se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Komerční banka, a. s. (dále jen "žalobkyně") se žalobou podanou dne 8. 6. 2001 u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") domáhala po stěžovatelce a dalších pěti žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky ve výši 7 292 860,57 USD s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % od 14. 2. 2002 do zaplacení, a to z důvodu účasti žalovaných na přípravě a následném odsouhlasení financování obchodního případu společnosti SATRAPA, a. s., kterým vznikla žalobkyni škoda ve formě nevymahatelné pohledávky za touto společností. Nalézací soud žalobu rozsudkem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 27 C 98/2001-1716 ve znění usnesení ze dne 21. 2. 2014 č. j. 27 C 98/2001-1721 zamítl, neboť dospěl k závěru, že se žalovaní nedopustili porušení svých pracovních povinností. Věc posuzoval dle pracovněprávních předpisů, neboť žalované jednání představovalo činnost, kterou žalovaní plnili své pracovní povinnosti. Úspěšným žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení, stěžovatelce konkrétně částku 6 676 661,42 Kč za 45 úkonů právní služby.
3. Výrok o náhradě nákladů řízení nalézací soud odůvodnil tak, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 došlo ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), a je proto třeba při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat advokátní tarif. Do rozhodování o nákladech řízení je třeba promítnout otázky týkající se věcné náročnosti sporu, počtu provedených úkonů ve věci, časové náročnosti a účelnosti vymáhání práva nebo bránění nároku. Sazba tarifní hodnoty jednoho úkonu právního zastoupení se dle §8 odst. 1 advokátního tarifu odvíjí v případě peněžitého plnění od hodnoty předmětu sporu, která činila od podání žaloby do 25. 1. 2009 částku 243 600 646,13 Kč, od 26. 1. 2009 do 24. 2. 2011 částku 279 157 740 Kč a od 25. 2. 2011 částku 137 995 507 Kč. Nalézací soud neshledal žádnou okolnost, která by svědčila uplatnění moderace dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobkyně je jednou z předních komerčních bank působících v České republice, stanovená náhrada nákladů řízení pro ni proto není likvidační. Nepřiznání náhrady nákladů řízení by naopak mohlo představovat citelný zásah do majetkových poměrů žalovaných.
4. Žalobkyně podala proti rozsudku nalézacího soudu odvolání. Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud") usnesením ze dne 21. 10. 2014 č. j. 14 Co 439/2014-4 výrokem I. vyloučil z důvodu procesní ekonomie k samostatnému řízení odvolání ve vztahu ke stěžovatelce a dalším 3 žalovaným, neboť ve vztahu k nim žalobkyně odvoláním napadla pouze nákladový výrok rozsudku nalézacího soudu. Výrokem II. citovaného usnesení pak odvolací soud snížil výši náhrady nákladů řízení vůči všem čtyřem žalovaným, vůči stěžovatelce konkrétně na částku 2 014 623,30 Kč. Snížení náhrady nákladů řízení odvolací soud odůvodnil tím, že přiznané náklady řízení by neměly být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu. Odměnu za zastupování ve výši několika milionů korun nelze považovat za přiměřenou, neboť tím ve své podstatě dochází k sankcionování neúspěšného účastníka řízení. Žalobkyně v době zahájení řízení a téměř po celou dobu jeho průběhu mohla legitimně očekávat, že v případě neúspěchu bude náhrada nákladů právního zastoupení určena dle přísudkové vyhlášky, čímž by její výše byla mnohonásobně nižší než v případě výpočtu dle advokátního tarifu. Žalovaní naopak nemohli po převážnou část řízení očekávat, že jim bude přiznána náhrada nákladů dle advokátního tarifu. Snížení výše náhrady nákladů řízení nemůže mít dopad do jejich majetkové sféry, neboť i přes její snížení bude náhrada nákladů vyšší, než co mohli žalovaní během řízení očekávat. Skutečnost, že přiznaná náhrada nákladů řízení nemůže žalobkyni finančně ohrozit, neodůvodňuje uložení nákladů řízení v nepřiměřené výši. Z obsahu spisu nevyplývá, že by se v případě žalobkyně jednalo o zřejmě bezúspěšné, svévolné či nemorální uplatňování práva. Z uvedených důvodů proto odvolací soud uplatnil možnost moderace dle §150 o. s. ř. a náhradu nákladů právního zastoupení snížil na 30 % z původní částky. Závěrem zdůraznil, že přiznaná náhrada nákladů právního zastoupení přesto převyšuje náhradu, kterou by bylo možné přiznat dle přísudkové vyhlášky, čímž je zohledněn větší počet úkonů v řízení.
5. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením zamítl dovolání žalobkyně (výrok I.), jakož i stěžovatelky a ostatních žalovaných (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že přísudková vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. nicméně zůstalo nedotčeno. Po zrušení přísudkové vyhlášky nezbývá než, aby soud určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni podle své úvahy ve smyslu §136 o. s. ř. Nejedná se však o úvahu volnou, výsledná paušální sazba musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a složitosti poskytované právní služby. Při úvaze lze i podpůrně vycházet ze zrušené přísudkové vyhlášky. Odvolací soud při své úvaze stran přiměřenosti přiznané náhrady nákladů řízení nehodnotil okolnosti subjektivní povahy jako majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení, nýbrž metodiku určení odměny z hlediska povahy a hodnoty sporu ve vztahu k přiměřenosti odměny advokáta dle advokátního tarifu. Jeho úvaha se tudíž nezakládala na uplatnění moderace dle §150 o. s. ř., nýbrž na ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. Nesprávnou právní kvalifikací však není dotčena správnost východisek a postupu odvolacího soudu a závěr o výši přiměřené právnímu zastoupení.
6. Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí jsou účastníkům známy, Ústavní soud proto pokládá podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá v zásadě shodnou argumentaci jako v řízení před obecnými soudy. Namítá, že žalobkyně byla "pánem sporu" a sama tak určila výši plnění, kterého se po žalovaných domáhala, musela přitom vědět o omezení výše náhrady škody v případě odpovědnosti zaměstnance za škodu dle pracovněprávních předpisů. K argumentaci legitimním očekáváním žalobkyně uvádí, že v době zahájení řízení, tj. dne 8. 6. 2001, sice byla v účinnosti přísudková vyhláška, avšak aplikace advokátního tarifu, odůvodňovaly-li to okolnosti případu, nebyla vyloučena (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002). Soudy musí primárně vycházet z ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., při jehož výkladu je třeba zohledňovat všechny okolnosti případu. S ohledem na složitost a délku řízení by nebylo možné aplikovat přísudkovou vyhlášku, ani pokud by nebyla zrušena Ústavním soudem. Žalobkyně proto nemohla mít legitimní očekávání, že v případě neúspěchu bude hradit náklady řízení v rozsahu přísudkové vyhlášky. V posuzované věci proto nelze aplikovat závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016. Stěžovatelka dále namítá, že jí odvolací soud nedal možnost vyjádřit se k aplikaci moderace dle §150 o. s. ř., což je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz např. IV. ÚS 899/15 ze dne 11. 10. 2016). Uvádí, že důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. mohou být pouze konkrétní okolnosti na straně účastníků řízení, nikoli zrušení přísudkové vyhlášky. K proporcionalitě mezi žalovanou částkou a náklady řízení stěžovatelka uvádí, že 1,97 % z žalované jistiny není neproporcionální. Je naopak nespravedlivé, aby si při plném procesním úspěchu hradila své náklady v rozsahu 70 % sama.
8. K ústavní stížnosti se vyjádřila sua sponte z pozice vedlejšího účastníka řízení žalobkyně. Připomíná, že ústavní stížnosti ve věci náhrady nákladů řízení mohou být opodstatněné pouze ve zcela výjimečných případech a odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1360/17 ze dne 14. 6. 2017 týkající se obdobné věci. K výši nákladů za právní zastoupení žalobkyně zdůrazňuje, že řízení před nalézacím soudem trvalo přes deset let a bylo ukončeno pouze několik měsíců po zrušení přísudkové vyhlášky, přičemž nepoměr mezi náklady řízení vypočtenými podle přísudkové vyhlášky a podle advokátního tarifu byl významný. Na posuzovaný případ tudíž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016, dle kterého je třeba zohlednit legitimní očekávání účastníka řízení ve vztahu k náhradě nákladů řízení zahájeného za účinnosti přísudkové vyhlášky. Obecné soudy mohou při úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky. Žalobkyně nesouhlasí s názorem, že by advokátní tarif byl na posuzovaný případ aplikován, i pokud by nedošlo ke zrušení přísudkové vyhlášky, a upozorňuje na chybný výklad některých stěžovatelkou citovaných rozhodnutí Ústavního soudu. Advokátní tarif bylo možné za účinnosti přísudkové vyhlášky použít pouze výjimečně, přičemž jeho aplikace byla zcela v diskreci obecných soudů. Dále rozporuje tvrzení stěžovatelky stran nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v řízení o odvolání měla dostatek prostoru pro vyjádření svého stanoviska. Jak navíc dovodil Nejvyšší soud, v řízení nebyla aplikována moderace dle §150 o. s. ř., nýbrž úvaha soudu dle §136 o. s. ř. ve spojení s §151 odst. 2 o. s. ř. V doplnění svého vyjádření žalobkyně upozorňuje, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti došlo usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1546/17 ze dne 10. 10. 2017 k odmítnutí (pro zjevnou neopodstatněnost) ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, byť ve věci jiného stěžovatele.
9. Stěžovatelka v replice k vyjádření žalobkyně polemizuje s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1360/17 ze dne 14. 6. 2017, opakuje, že advokátní tarif byl aplikovatelný i před zrušením přísudkové vyhlášky, odůvodňovaly-li to okolnosti případu, a zdůrazňuje, že otázku legitimního očekávání je třeba posuzovat ve vztahu ke všem procesním úkonům během řízení. Dále odkazuje na závěr usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3064/07 ze dne 21. 8. 2008, že samotná výše náhrady právního zastoupení nemůže být důvodem pro její korekci z důvodu zásad spravedlnosti. Ve vztahu k moderaci znovu namítá, že v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1378/07 ze dne 31. 10. 2007 nebyla informována odvolacím soudem o jeho úmyslu uplatnit své moderační oprávnění dle §150 o. s. ř. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že při podání žaloby, nejpozději však od roku 2004, kdy byl předmět řízení žalobkyní rozšířen, bylo nepochybné, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodováno podle advokátního tarifu, a nikoli podle přísudkové vyhlášky. Byla to žalobkyně, kdo soudní spor zahájil a kdo stanovil výši žalované částky, která v jedné fázi řízení dosahovala až 279 milionů Kč. Řízení pro stěžovatelku neslo značné riziko finančně nezvládnutelné situace v případě prohry sporu a působilo jí významné psychické trauma. Žalobkyně postupovala nekorektně, když výši žalované částky stanovila nikoli podle pracovněprávních předpisů, nýbrž podle obecné úpravy náhrady škody. Soudní řízení by mělo vést k dosažení spravedlnosti, včetně spravedlivého určení náhrady nákladů řízení. V doplnění své předchozí argumentace pak stěžovatelka odkázala na nálezy sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018 a sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. 6. 2012.
10. V reakci na repliku pak žalobkyně v duplice polemizuje s judikaturou citovanou stěžovatelkou v předchozích podáních, obhajuje své závěry vyplývající z předchozí judikatury Ústavního soudu a zdůrazňuje, že v případě rozhodování o nákladech řízení je kasační zásah Ústavního soudu na místě pouze z důvodu extrémního vybočení z procesních pravidel či svévole obecného soudu. Dále opětovně namítá, že za účinnosti přísudkové vyhlášky bylo sice možné aplikovat ve výjimečných případech v návaznosti na §151 odst. 2 o. s. ř. advokátní tarif, posouzení těchto výjimečných okolností případu nicméně spadalo do diskrečního oprávnění obecných soudů. K námitce týkající se nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu žalobkyně opakovaně uvádí, že moderace dle §150 o. s. ř. byla jednak předmětem argumentace stěžovatelky v řízení před odvolacím soudem, jednak nebyla v posuzovaném případě Nejvyšším soudem vůbec aplikována.
11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1546/17 ze dne 10. 10. 2017 a uvádí, že všechna rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně odůvodněna a soudy v nich zohlednily legitimní očekávání účastníků. Posouzení, zda (pokud by přísudková vyhláška nebyla zrušena) by byla aplikována tato vyhláška nebo advokátní tarif, je dle Nejvyššího soudu otázkou podústavního práva. Úvaha obecného soudu, že přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu, lze vztáhnout i na aplikaci advokátního tarifu.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
13. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné svobody a práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Silněji než jinde se tudíž v této otázce uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2313/11 ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 či sp. zn. III. ÚS 900/16 ze dne 7. 6. 2016). Je třeba zdůraznit, že pouhá vysoká částka náhrady nákladů řízení není rozhodující pro závěr o ústavní dimenzi posuzované otázky (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3064/07 ze dne 21. 8. 2008).
15. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
16. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) došlo s účinností od 7. 5. 2013 ke zrušení přísudkové vyhlášky, neboť paušalizace nákladů řízení provedená vyhláškou nebyla v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud dospěl k závěru, že stanovení odměn advokátů dle přísudkové vyhlášky zcela pomíjí věcnou náročnost sporu, jakož i počet provedených úkonů a žalovanou hodnotu sporu. V citovaném nálezu Ústavní soud primárně reagoval na extrémně vysoké částky přiznávaných nákladů v řízení o tzv. formulářových žalobách s předmětem plnění v bagatelní výši. Vyjádřil se však i k opačným důsledkům aplikace přísudkové vyhlášky, kdy je paušálně přiznaná sazba odměny naopak nepřiměřeně nízká, protože povaha konkrétního sporu vyžadovala nadstandardně vysoký počet náročných úkonů. V reakci na zrušení přísudkové vyhlášky Ústavním soudem přijal velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ve kterém se v souladu se svým postavením sjednotitele judikatury zabýval postupem při přiznávání nákladů řízení a dospěl k závěru, že v případě absence předpisu upravujícího náklady řízení v jednom stupni paušálně je třeba postupovat analogicky podle §151 odst. 2 věty první části za středníkem o. s. ř. a výši náhrady nákladů stanovit podle advokátního tarifu.
17. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681) se Ústavní soud v návaznosti na obě v předchozím bodě citovaná rozhodnutí zabýval otázkou legitimního očekávání účastníků ke dni 7. 5. 2013 probíhajících soudních řízení. Konstatoval, že "[i]niciaci soudních sporů takové hodnoty jako v projednávaném případě [náklady řízení v prvním stupni v nálezem posuzovaném případě se oproti paušální částce 327 860 Kč určené podle přísudkové vyhlášky zvýšily v nalézacím řízení na 1 789 030 Kč při výpočtu podle advokátního tarifu - pozn. Ústavního soudu] předchází důkladné posouzení právní stránky věci, rizika neúspěchu a s tím související ekonomické stránky; tím spíše to lze předpokládat v obchodních sporech. Posouzení pak hraje zásadní roli v rozhodnutí potenciálních žalobců, zda soudní řízení vůbec vyvolají (podají žalobu). Pokud se žalobci rozhodnou riziko přijmout a řízení iniciují, svědčí to též o akceptaci možných nepříznivých následků, resp. o akceptaci následků nejhoršího předvídatelného scénáře - úplného neúspěchu ve sporu. Očekávání účastníků ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě neúspěchu uložit nahradit jako vzniklé a účelně vynaložené náklady řízení, lze bezesporu považovat za očekávání legitimní [...] Procesní pravidla a očekávání, s jakými účastníci do řízení vstupují, by zásadně neměla být v jeho průběhu měněna; pokud se tak již stane, jako právě v případě zrušení tzv. přísudkové vyhlášky, musí soudy tím více dbát na ochranu práv dotčených osob, účastníků řízení, v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví." V citovaném nálezu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ne vždy je možné považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 za ústavně konformní řešení, neboť ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové vyhlášky vzniká riziko kolize s ústavním principem legitimního očekávání účastníků řízení. Obecné soudy musí v individuálních případech posoudit, zda by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, a v takových případech určit výši za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy dle §136 o. s. ř. Mohou přitom vycházet analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky, přičemž v odůvodněných případech je to dle Ústavního soudu dokonce žádoucí.
18. V navazující judikatuře Ústavní soud k otázce ochrany legitimního očekávání účastníků soudních řízení probíhajících v okamžiku zrušení přísudkové vyhlášky doplnil, že legitimní očekávání nemůže požívat absolutní ochrany bez ohledu na konkrétní přístup žalobce jakožto pána sporu (nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018). V situaci, kdy byla převážná část úkonů provedena až po zrušení přísudkové vyhlášky (nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. 4. 2019) nebo kdy účastník opakovaně předkládá procesně postradatelné návrhy, které prodlužují a prodražují probíhající řízení (citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17), ochrana legitimního očekávání účastníků řízení nepřeváží nad povinností postupovat v souladu s praxí zavedenou Nejvyšším soudem v zájmu sjednocení judikatury a posílení právní jistoty. Z uvedeného vyplývá, že po zrušení přísudkové vyhlášky je třeba zásadně postupovat dle rozsudku velkého senátu Občanského a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 a aplikovat advokátní tarif. Ve výjimečných případech, kdy převáží ochrana legitimního očekávání účastníků řízení zahájených před zrušením přísudkové vyhlášky, kteří většinu procesních úkonů v řízení učinili před jejím zrušením a následné trvání sporu již nijak neprodlužovali, je třeba výši náhrady za právní zastoupení určit volnou úvahou soudu dle §136 o. s. ř., přičemž, neodporuje-li to duchu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, lze analogicky aplikovat i přísudkovou vyhlášku.
19. V posuzované věci bylo prvoinstanční soudní řízení, jehož náhrada nákladů řízení je předmětem ústavní stížnosti, zahájeno dne 8. 6. 2001 a skončeno rozsudkem ze dne 30. 10. 2013. V průběhu řízení byly zástupci každého účastníka řízení učiněny desítky úkonů (v případě stěžovatelky konkrétně 45 úkonů), přičemž jejich převážná část (v případě stěžovatelky 41 úkonů) byla provedena před zrušením přísudkové vyhlášky. Ústavní soud po prostudování soudního spisu rovněž neshledal, že by žalobkyně uměle prodlužovala řízení zjevně bezúspěšnými podáními, a neodůvodněně tím navyšovala počet úkonů ostatních účastníků řízení. S ohledem na tuto procesní situaci tak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že zohlednil legitimní očekávání žalobkyně a na rozdíl od nalézacího soudu mechanicky neaplikoval advokátní tarif, nýbrž určil výši nákladů právního zastoupení dle své vlastní úvahy ve smyslu §136 o. s. ř., neboť přesně k takovému postupu byl zavázán již několikrát uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3559/15. Vzhledem k tomu, že obecné soudy svou úvahu řádně a srozumitelně odůvodnily, aniž by se dopustily svévole či extrémního rozporu s principy spravedlnosti, Ústavní soud neshledal, že by při této své úvaze vybočily z mantinelů daných ústavním pořádkem. K obdobnému závěru (ve věci stejného napadeného rozhodnutí, nicméně odlišného účastníka řízení) ostatně dospěl Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1546/17 ze dne 10. 10. 2017.
20. K závěru o protiústavnosti postupu obecných soudů v posuzované věci nelze dospět ani s ohledem na tvrzení stěžovatelky o možné aplikaci advokátního tarifu i v době před zrušením přísudkové vyhlášky. Obecné soudy mohly ve výjimečných případech postupovat dle advokátního tarifu, shledaly-li určení výše náhrady právního zastoupení dle přísudkové vyhlášky nepřiměřeným okolnostem právního sporu. Jednalo se nicméně o diskreční oprávnění obecných soudů, do kterého Ústavní soud nemohl zasahovat [usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]; praxe obecných soudů tak byla značně nejednotná a nepředvídatelná. Ústavní soud ostatně tuto možnost korekce nepřiměřenosti výše náhrady nákladů řízení při řešení ústavnosti přísudkové vyhlášky v již citovaném nálezu Pl. ÚS 25/12 pro její výjimečnost ani neposuzoval. Po zrušení přísudkové vyhlášky je situace zcela jiná. Jejím zrušením vznikla v právním řádu mezera, kterou se Nejvyšší soud rozhodl v zájmu právní jistoty vyplnit aplikací advokátního tarifu, což následně Ústavní soud korigoval tak, že advokátní tarif nelze aplikovat mechanicky, nýbrž je třeba zvážit míru zásahu do legitimního očekávání neúspěšného účastníka řízení zahájeného ještě za účinnosti přísudkové vyhlášky. Otázku případné aplikace advokátního tarifu v době před zrušením přísudkové vyhlášky mohou obecné soudy učinit součástí úvahy dle §136 o. s. ř., nicméně vzhledem k tomu, že ohledně aplikace advokátního tarifu před zrušením přísudkové vyhlášky neexistovala ustálená aplikační praxe, Ústavní soud nemůže provést hypotetickou úvahu na místo obecných soudů a zvažovat, zda by v konkrétním případě byl aplikován advokátní tarif a do jaké míry to ovlivní otázku legitimního očekávání neúspěšného účastníka řízení. Takováto úvaha je čistě v pravomoci obecných soudů. Obecné soudy v posuzovaném případě navíc náročnost řízení zohlednily, neboť úspěšným účastníkům řízení přiznaly víc, než by jim náleželo dle přísudkové vyhlášky. Stěžovatelce byla odvolacím soudem přiznána na náhradě nákladů řízení částka 2 014 623,30 Kč, kterou nelze považovat za zanedbatelnou ani s ohledem na délku a komplikovanost soudního sporu. Stěžovatelka ostatně ani netvrdila, ani neprokázala, že by pro ni vedení řízení s ohledem na sníženou částku náhrady právního zastoupení bylo likvidační.
21. Z ústavní stížnosti spíše vyplývá, že stěžovatelka náhradu nákladů řízení vnímá jako jakousi kompenzaci psychické újmy způsobené soudním řízením. Ústavní soud proto dále zkoumal, zda žalobkyně nepostupovala vůči žalovaným šikanózně, čímž by se připravila o ochranu svého legitimního očekávání, neboť ten, kdo nejedná v dobré víře, se nemůže této ochrany dovolávat. Aniž by Ústavní soud hodnotil posuzované řízení po věcné stránce, nemohl přehlédnout komplikovanost a odbornost řešeného případu, pro jehož posouzení nalézací soud dokonce přibral znalecký ústav ve smyslu §127 odst. 3 o. s. ř., a skutečnost, že řízení trvalo přes deset let a byly při něm každým účastníkem řízení provedeny desítky procesních úkonů. Žalovaný nárok, ani jeho výše tak zjevně nemohl být pouhým bezúspěšným a šikanózním uplatňováním práva. Určení výše žalované částky spočívalo v zodpovězení otázky, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nároku nebo občanskoprávního nároku, která není jednoznačná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2612/2010 ze dne 20. 9. 2011 a sp. zn. 21 Cdo 2935/2011 ze dne 20. 12. 2012), a není proto neobvyklé, že ji žalobkyně učinila předmětem sporu. S ohledem na uvedené nelze jednání žalobkyně považovat za šikanózní. Jakkoli tedy Ústavní soud rozumí, že posuzované soudní řízení mohlo být pro stěžovatelku jakožto soukromou osobu žalovanou velkou nadnárodní korporací za tvrzené velmi vážné pochybení stresující, náhrada nákladů řízení neslouží jako kompenzace újmy způsobené zahájením soudního řízení. Za tímto účelem může stěžovatelka využít jiné právní nástroje, jako např. žalobu na ochranu osobnosti. Námitkami týkajícími se moderace dle §150 o. s. ř. se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť v rozporu s tvrzením stěžovatelky nebylo toto ustanovení aplikováno.
22. Závěrem Ústavní soud podotýká, že souhlasí se stěžovatelkou v tom, že současná právní úprava je pro účastníky řízení značně nepředvídatelná a postup při určení výše náhrady právního zastoupení vyplývající z judikatury obecných soudů a Ústavního soudu je pouze "východiskem z nouze". Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, kterým zrušil přísudkovou vyhlášku, vyslovil nutnost přijetí nové právní úpravy, dodnes k tomu však nedošlo. Po uplynutí téměř šesti let od zrušení vyhlášky, přes rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu, nebylo ani změněno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., ani nedošlo k vydání nové "přísudkové vyhlášky" Ministerstvem spravedlnosti, které tak dosud nesplnilo svoji zákonnou povinnost plynoucí z ustanovení §374a písm. c) o. s. ř. Odpovědnost za nápravu popsaného neuspokojivého stavu proto leží primárně na zákonodárci, resp. na Ministerstvu spravedlnosti.
23. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že základní práva stěžovatelky dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu