ECLI:CZ:US:2019:2.US.1586.19.1
sp. zn. II. ÚS 1586/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků pro Polyfunkční dům Vítkov, Koněvova 188, Praha 3, se sídlem Lukášova 2/188, Praha 3, právně zastoupeného Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3954/2017-167 ze dne 27. 2. 2019, ve znění opravného usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3954/2017-174 ze dne 17. 4. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 394/2016-145 ze dne 6. 4. 2017 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 4 C 46/2015-93 ze dne 11. 4. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů a tvrdí, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalobce se po stěžovateli jako žalovaném domáhal zaplacení mimosmluvní odměny za zastupování v osmi právních věcech v celkové výši 52 368 Kč. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 36 354 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 16 014 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně, ve výroku II jej změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 16 014 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto pro jeho nepřípustnost vyplývající z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud uzavřel, že v posuzované věci rozhodovaly soudy o osmi samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem, neboť žalobce se žalobou domáhal zaplacení odměny za zastupování v osmi právních věcech. Jde o samostatné (samostatně uplatnitelné) nároky, které vzešly z osmi ústně uzavřených příkazních smluv. Přípustnost dovolání se proto posuzuje ve vztahu ke každému z nich samostatně, bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení. Protože jednotlivé položky, které jsou předmětem tohoto řízení o zaplacení odměny za zastupování, nepřevyšují 50 000 Kč a nejde o žádnou z výjimek uvedených v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je přípustnost dovolání vyloučena citovaným ustanovením. Na tento závěr nemá vliv okolnost, že součet požadovaných plnění přesahuje částku 50 000 Kč, ani nesprávné poučení odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, neboť jím nelze nahradit zákonem stanovené podmínky, za nichž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Přípustnost dovolání není založena ani ustanovením §238a o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces rovněž tím, že mechanicky a formalistický aplikovaly právní předpisy bez ohledu na smysl a účel jimi chráněného zájmu, a zcela pominuly svoji roli nástroje spravedlnosti. Podrobně popisuje jednání před soudy všech stupňů a polemizuje jak se zjištěními skutkovými, tak i s právní závěry obecnými soudy učiněnými. Obecné soudy podle názoru stěžovatele interpretovaly právní normu o mimosmluvní odměně advokáta, která neodpovídá všeobecně akceptovatelným standardům právního výkladu a je ústavně neakceptovatelná.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
6. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
7. Jedním z takových omezení o ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečným způsobem vyložil, proč považuje dovolání stěžovatele ve smyslu uvedeného ustanovení za nepřípustné a odkázal na relevantní judikaturu svou i Ústavního soudu, týkající se této otázky. Stejně postupoval dovolací soud v případě dovolání směřujícímu proti nákladů řízení.
8. Ústavní soud zvažoval procesní situaci ve věci. Obecně lze uvést, že v případě podání ze zákona nepřípustného dovolání, což je případ stěžovatele, může Ústavní soud přezkoumat pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, nikoli předchozí rozhodnutí nižších soudů, vůči nimž je taková ústavní stížnost opožděná a je obvykle odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako podaná po lhůtě stanovené zákonem. V daném případě však musel Ústavní soud přihlédnout k tomu, že stěžovatel byl odvolacím soudem poučen o možnosti podat i v této věci dovolání, ač jej zákon vylučuje. Jednalo se tedy o poučení nesprávné, které, pokud se jím stěžovatel řídil, nemůže jít k jeho tíži. Proto Ústavní soud přezkoumal rovněž argumentaci stěžovatele směřující do rozsudků nalézacího a odvolacího soudu, přičemž zjistil, že úvahy stěžovatele, jimiž brojí proti těmto rozhodnutím, postrádají relevantní ústavněprávní rozměr. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
9. Takový exces však Ústavní soud v dané věci neshledal. Je tak zjevné, že stěžovatel nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů.
10. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu