ECLI:CZ:US:2019:2.US.16.19.1
sp. zn. II. ÚS 16/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky TOS Hostivař s.r.o., se sídlem Radiová 1431/2a, Hostivař, Praha 10, IČO: 458 09 895, zastoupené Mgr. Lukášem Srbeckým, advokátem, se sídlem Týn 639/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 10. 2018 č. j. 32 Cdo 939/2018-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala plnění z neplatné konkurenční doložky a náhrady způsobené škody.
3. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že požadavky na obsahové náležitosti konkurenční doložky jsou v §2975 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. z."), stanoveny kumulativně, takže absence kterékoliv z nich má za následek, že se k ujednání o konkurenční doložce nepřihlíží (jde o ujednání zdánlivé podle §2975 o. z.), a že v posuzovaném ujednání přinejmenším dvě ze tří obligatorních náležitostí (určení území a určení okruhu osob, kterých se zákaz týká) absentují. Ve vztahu k té části napadeného rozhodnutí, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení náhrady za uloženou dotační sankci, odvolací soud postupoval podle zákonem stanovených a judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu blíže vysvětlených interpretačních pravidel a s pochybnostmi o obsahu uvedeného ujednání, vyvolanými nedůslednou, nepřesnou formulací, se vypořádal. Je přeci zcela logické takové ujednání, které váže vznik práva na náhradu za uloženou správní sankci až na okamžik, kdy bude její uložení nezvratné, tedy nikoliv již na právní moc správního rozhodnutí, nýbrž až marné vyčerpání opravných prostředků proti takovému rozhodnutí ve správním soudnictví.
4. Stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky. Odvolací soud ve svém rozsudku vyšel z názoru, že obsahové náležitosti konkurenční doložky jsou v o. z. stanoveny kumulativně, takže absence kterékoliv z nich má za následek, že se k ujednání o konkurenční doložce nepřihlíží, a že taková konkurenční doložka je tedy zdánlivá. Stěžovatel ve svém dovolání tento postup odvolacího soudu odmítl jako nesprávný, a to s tím, že odvolací soud se navíc neřídil zákonnými požadavky na interpretaci právního jednání. Nejvyšší soud ve svém usneseni překvapivě a chybně uvedl, že stěžovatel závěry odvolacího soudu "nezpochybnil" a odmítl se dovoláním stěžovatele zabývat.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Stěžovatelka se domnívá, že se Nejvyšší soud jejími námitkami dostatečně nezabýval. Ústavní soud však dospěl k závěru, že posouzení platnosti rozhodčí doložky je v prvé řadě otázkou skutkovou a otázkou výkladu podústavního práva. Byť i stěžovatelka nesouhlasí s rozsahem odůvodnění Nejvyššího soudu a s podle ní neúplnou reakcí na všechny její argumenty, Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí takové pochybení, které by mělo ústavní rozměr a dopad do základních práv stěžovatelky.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu