ECLI:CZ:US:2019:2.US.1616.19.1
sp. zn. II. ÚS 1616/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů D. J. a J. J., zastoupených Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, sídlem Dukel. hrdinů 59, Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2019 č. j. 32 Co 333/2018-158, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 5. 2019, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas s napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým nebyla jejich nezletilá vnučka K. J., svěřena do jejich pěstounské péče. Krajský soud porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na spravedlivý proces tím, že neúplně zjistil skutkový stav, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení otázky svěření nezletilé do pěstounské péče stěžovatelů. Skutkové závěry krajského soudu ohledně schopností a možností matky plnit vyživovací povinnost vůči nezletilé jsou dle názoru stěžovatelů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Krajský soud se také nezabýval výší výživného hrazeného otcem na nezletilou. Poukázali na to, že matka má vyživovací povinnost k nezletilým. A. P. a N. K., s kterými žije ve společné domácnosti. Dle jejich názoru matka není schopna dlouhodobě pracovat, má minimální a nepravidelné příjmy, z nichž jsou prováděny exekuční srážky, a nebude plnit vyživovací povinnost k nezletilé. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že mají také vyživovací povinnost jako prarodiče k vnučce, když otec i matka jsou schopni reálně vyživovací povinnost plnit (otec svoji povinnost plní). Krajský soud při rozhodování pominul nejlepší zájem dítěte a opatrovník řádně nehájil zájmy nezletilé, ale státu. Došlo i k zásahu do práva na rodinný život, vztahy mezi matkou, stěžovateli a nezletilou budou narušeny v případě, že dojde k vymáhání výživného na matce. Pokud by došlo ke svěření nezletilé do pěstounské péče, nebyli by nuceni problémy s finančním zabezpečením řešit a dávky pěstounské péče vyplácené státem by byly dostatečné na pokrytí potřeb nezletilé.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 23/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Nezletilá byla předcházejícím rozsudkem okresního soudu ze dne 18. 3. 2008 č. j. 0 Nc 19/2008-16, který nabyl právní moci dne 15. 4. 2008, na základě dohody rodičů schválené soudem, svěřena do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na její výživu částkou 2 000 Kč měsíčně. Okresní soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2013 č. j. 0P 23/2013-36, v právní moci 27. 3. 2013, zvýšil výživné pro nezletilou na částku 3 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2013.
4. V nyní projednávané věci okresní soud rozsudkem ze dne 4. 9. 2018 č. j. 0 P 23/2013-107 svěřil nezletilou do pěstounské péče stěžovatelů. K odvolání opatrovníka nezletilé Města Rakovník krajský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že zamítl návrh stěžovatelů na svěření vnučky do jejich pěstounské péče a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem krajského soudu nedošlo.
6. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelů ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz například nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 (N 9/17 SbNU 73) či nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
7. Taková situace však nenastala v dané věci, kdy krajský soud dovodil nesplnění podmínek pro svěření nezletilé do pěstounské péče stěžovatelů, a tento svůj závěr řádně a dostatečně přesvědčivě zdůvodnil.
8. Krajský soud přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání opatrovníka je opodstatněné, protože zákonné podmínky pro svěření dítěte do pěstounské péče prarodičů nejsou splněny. Krajský soud doplnil dokazování o poměrech rodičů nezletilé. Matka nezletilé E. J. dosáhla dle potvrzení zaměstnavatele příjem za listopad a prosinec roku 2018 ve výši 11 918 Kč a 12 254 Kč, dále zjistil, že má závazky a je proti ní vedeno šest exekucí. Mimo nezletilé K. má další dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem, pobírala rodičovský příspěvek ve výši 3 800 Kč do února 2019. R. S., otec nezletilé, dosahuje průměrný měsíční příjem 18 932 Kč, s dcerou se nestýká, ale výživné hradí pravidelně nejméně ve výši 3 000 Kč, někdy přispívá nad rámec výživného další částkou do 500 Kč spolu s výživným.
9. Krajský soud po doplnění dokazování zejména o poměrech rodičů dospěl k závěru, že okresní soud neposoudil věc správně po právní stránce. Předpoklady svěření nezletilého dítěte do pěstounské péče jsou upraveny v §958 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník"), dle něhož, nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi, resp. dle §964 odst. 1 občanského zákoníku do společné pěstounské péče společným pěstounům, pokud jsou manželé. Jedná se o typ náhradní rodinné péče kvalitativně vyšší, neboť je ze své podstaty dlouhodobější formou náhradní rodinné péče, při níž je garantována pomoc státu formou dávek státní sociální podpory (§47e a násl. zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí").
10. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že institut pěstounské péče nemůže být chápán jako řešení nepříznivé finanční situace budoucího pěstouna.
11. Matka nezletilé má o její převzetí do péče zájem a pro její výchovu má vhodné podmínky. Svěření nezletilé do péče stěžovatelů je založeno na jejím přání, neboť je u prarodičů zvyklá a chce v jejich péči zůstat. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly, zda je v zájmu nezletilé, aby byla ponechána v péči stěžovatelů, či svěřena do péče některého z rodičů. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním a námitky stěžovatelů považuje za nedůvodné. Ústavní soud v ní pak neshledal nic, co by bylo možno označit jako zásah do základních práv a svobod stěžovatelů.
12. Z pohledu ústavnosti Ústavní soud k danému dodává, že Listina zaručuje dětem zvláštní ochranu, a rodičům, kteří pečují o dítě, právo na pomoc státu. V čl. 10 odst. 2 zakotvuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, což je ve sféře vztahů mezi rodiči a dětmi konkretizováno v čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Také Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 chrání právo na respektování soukromého a rodinného života. Stalo se již součástí konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že základním prvkem rodinného života je vzájemné soužití rodiče a dítěte. Povinnost státních orgánů přijmout opatření umožňující realizaci rodinného života přitom není absolutní, neboť nespočívá v povinnosti dosáhnout určitého výsledku, ale v povinnosti vyčerpat všechna opatření, která od něj bylo možné v daném případě rozumně očekávat.
13. Také Úmluva o právech dítěte v čl. 3 stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. V čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte se podává, že smluvní státy zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. Podle čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, uznávají právo dítěte odděleného od jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte.
14. Tyto základní premisy nacházejí odraz i ve vnitrostátním právním řádu. Z právních předpisů upravujících rodinné právo a sociálně-právní ochranu dětí jednoznačně vyplývá, že jedním z prvořadých zájmů dítěte je vyrůstat ve funkční rodině. Podle §1 zákona o sociálně-právní ochraně dětí se sociálně-právní ochranou dítěte rozumí, mimo jiné, ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a působení směřující k obnovení narušených funkcí rodiny. Přednostní řešení situace ohroženého dítěte tak spočívá v ozdravění (sanaci) vlastní rodiny dítěte [§1 odst. 1 písm. c) zákona o sociálně-právní ochraně dětí]. Předním hlediskem sociálně-právní ochrany dětí je podle §5 zákona o sociálně-právní ochraně dětí zájem a blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Ustanovení §16 zákona o sociálně-právní ochraně dětí stanoví povinnost obecního úřadu obce s rozšířenou působností podat neprodleně návrh soudu na vydání předběžného opatření podle zvláštního právního předpisu, ocitlo-li se dítě ve stavu nedostatku řádné péče, nebo je-li jeho život, normální vývoj, nebo jiný důležitý zájem vážně ohrožen nebo narušen.
15. S ohledem na shora uvedené ústavněprávní mantinely Ústavní soud pečlivě zvažoval, zda napadené rozhodnutí nevybočilo z jimi daného rámce, a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, když v projednávané věci nebyly objektivně dány okolnosti pro opakované svěření nezletilé do pěstounské péče prarodičů. Jakkoli se stěžovatelé snaží zdůraznit otázku finančního zabezpečení nezletilé, která je neoddělitelná od ostatních aspektů, které definují nejlepší zájem dítěte, Ústavní soud námitku stěžovatelů vyhodnotil jako nedůvodnou.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu