ECLI:CZ:US:2019:2.US.1690.19.1
sp. zn. II. ÚS 1690/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Nezávislý odborový svaz Policie České republiky, se sídlem Bartolomějská 306/7, Praha 1, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, směřující proti zásahu Městského soudu v Praze, spočívajícímu ve výmazu pobočných odborových organizací stěžovatele z veřejného rejstříku vedeného tímto soudem, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto stížností domáhá obnovení předchozího stavu, neboť má za to, že zásahem, spočívajícím ve výmazu pobočných odborových organizací stěžovatele z veřejného rejstříku vedeného tímto soudem, byl porušen ústavní princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel je odborovou organizací zapsanou ve spolkovém rejstříku vedeném Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"), který měl do 1. 1. 2018, tj. do dne účinností zákona č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), zapsáno ve spolkovém rejstříku 133 pobočných spolků. Zákonem č. 460/2016 Sb. však došlo, kromě jiného, ke změně ustanovení §3025 a §3046 občanského zákoníku, v nichž byla zrušena zmínka o pobočnosti odborových organizací. Současně bylo novelizováno ustanovení §26 odst. 1 písm. b) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřeneckých fondů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "zákon o veřejných rejstřících"), v němž nově nejsou uváděny pobočné odborové organizace mezi subjekty, které se zapisují do spolkového rejstříku.
3. V reakci na zmíněné změny právní úpravy došlo ke dni 1. 1. 2018 k výmazu pobočných odborových organizací z veřejného rejstříku.
4. Stěžovatel se proto na městský soud dne 10. 12. 2018 obrátil s návrhem, v němž se domáhal změny zápisu (resp. výmazu) ve veřejném rejstříku a uvedení v původní stav. Dne 8. 3. 2019 podal stěžovatel předsedovi městského soudu stížnost na průtahy v řízení dle ustanovení §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Přípisem ze dne 2. 4. 2019 byla uvedená stížnost vyřízena, přičemž v ní bylo konstatováno dílčí pochybení (ve smyslu, že o návrhu stěžovatele nebylo věcně rozhodnuto). Ve vztahu k nesouhlasu s vlastním výmazem pobočných spolků však bylo uvedeno, že "výmaz nebyl proveden z popudu naší úřední činnosti, ale z rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti, které jako správce aplikace ISVR dalo takový pokyn správcovské firmě. To však nic nemění na skutečnosti, že rozhodovací praxe se kloní k závěru, že pobočné odborové organizace již (od 1. 1. 2018) neexistují. Proto také byly jejich rejstříkové spisy spolu s rozhodnutím o přenesení místní příslušnosti odeslány ostatním rejstříkovým soudům dle jejich sídla."
5. Jak se dále podává z ústavní stížnosti, městský soud, jednající prostřednictvím vyššího soudního úředníka, vyzval stěžovatele procesním usnesením ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. L 893/RD49/MSPH, aby určil, zda se jedná o návrh dle ustanovení §101 zákona o veřejných rejstřících či pouze o návrh, aby městský soud zahájil řízení bez návrhu a obnovil původní stav zápisu ve veřejném rejstříku. Stěžovatel sdělením ze dne 8. 4. 2019 upřesnil, že se jednalo o návrh, aby městský soud zahájil řízení bez návrhu.
6. Přípisem ze dne 17. 4. 2019 bylo stěžovateli sděleno, že jeho návrhu nebylo vyhověno, a to s odůvodněním, obdobným jako ve výše citovaném přípisu o vyřízení stížnosti na průtahy v řízení, že ke dni 1. 1. 2018 "se stal účinným zákon č. 460/2016 Sb., kterým byla z českého právního řádu vypuštěna úprava pobočné odborové organizace a pobočné organizace zaměstnavatelů a tudíž sama aplikace (po pokynu Ministerstva spravedlnosti správcovské společnosti, která spravuje aplikaci ISVR) odmazala od všech (nejenom Nezávislému odborovému svazu Policie České republiky) odborových organizací jejich bývalé pobočné organizace právě k datu 1. 1. 2018."
7. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud, přičemž v ústavní stížnosti namítá, že městský (rejstříkový) soud nebyl oprávněn "ve veřejném rejstříku osamostatnit 133 základních organizací [stěžovatele] a změnit tak i jejich místní příslušnost k rejstříkovému soudu." Odkazuje na jím zadané právní stanovisko Ústavu státu a práva AV ČR, č. j. USP/ST/0290-8/2018 ze dne 5. 11. 2018, v němž jeho autor, doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph.D., uvedl následující: "Považujeme proto stav, který nastolily rejstříkové soudy za nezákonný, protože změna rejstříkového zákona, která přinesla pravidlo, že pobočné odborové organizace se nezapisují do veřejného rejstříku, současné neřekla nic o tom, že by měnila jejich právní povahu. I nadále platí zákon a stanovy, a pokud nedošlo k jejich relevantní změně, což nedošlo, je stále zadavatel hlavním spolkem (odborovou organizací) a základní organizace spolkem pobočným (pobočnou odborovou organizací). Zákon sice podle našeho názoru nepromyšleně a nedůvodně z rejstříkového zákona vyjmul předpoklad evidence pobočných odborových organizací, nicméně současně nezměnil ani stanovy, ani §229 odst. 1 an. NOZ. Chápeme současně, že se nabízí výklad přes novelizovaný §3025 odst. 2 NOZ, tedy že okamžik vzniku může být jiný, než jak předvídá §229 NOU, nicméně to při zde řešené otázce nemá význam." Stěžovatel namítá, že uvedený zásah je v rozporu s Úmluvou o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
9. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího až poté, co jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
10. Takové prostředky obrany však stěžovatel má, resp. přinejmenším v minulosti měl. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na úpravu obsaženou v zákoně o veřejných rejstřících, z níž vyplývá, že návrh na zápis do veřejného rejstříku mohou podat pouze osoby uvedené v zákoně (§11 odst. 1 zákona o veřejných rejstřících), přičemž zápisem se rozumí rovněž změna nebo výmaz zápisu (§2 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících). Rozhodovací praxe obecných soudů, jíž si je ostatně stěžovatel dobře vědom, potvrzuje (v odkazu na ustanovení §26 a §28 zákona o veřejných rejstřících), že oprávněnou osobou k podání návrhu na zápis změn do spolkového rejstříku týkajících se pobočných odborových organizací je také (hlavní či mateřská) odborová organizace (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 178/2018 ze dne 25. 7. 2018, doložené samotným stěžovatelem). Dle ustanovení §11 odst. 2 zákona o veřejných rejstřících však musí být návrh na zápis podán bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že návrh na změnu zápisu a obnovení původního stavu stěžovatel v nyní projednávaném případě podal až dne 10. 12. 2018.
11. Pro Ústavní soud je rovněž podstatné, že stěžovatel má nadále k dispozici právní prostředky, kterými se může domoci určení právní povahy pobočných odborových organizací, a to dle stavu právní úpravy účinné od 1. 1. 2018. Objasnění této právní otázky však není a ani nemůže být v této fázi úkolem Ústavního soudu, neboť se týká toliko interpretace a aplikace podústavního práva, jež primárně přísluší obecným soudům. Na možnost podání žaloby věcně příslušnému soudu byl ostatně stěžovatel upozorněn již v přípisu městského soudu ze dne 17. 4. 2019. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že na poněkud nejasné postavení někdejších organizačních složek odborových organizací poukazuje rovněž odborná literatura (srov. BRIM, Luboš. Omezená právní osobnost pobočného spolku a její důsledky. Časopis pro právní vědu a praxi. 2019, roč. 27, č. 2, s. 224.)
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani argumentu stěžovatele, jenž přípustnost ústavní stížnosti dovozuje z ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť má za to, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Stěžovatel uvádí, že se stížnost "týká všech hlavních spolků v České republice, kterým byly proti jejich svobodné vůli vymazány jejich pobočné spolky."
13. Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud ovšem spojuje jen s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) ze dne 6. 1. 1997 nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.) ze dne 22. 9. 1998; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151) ze dne 29. 11. 1994], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283) ze dne 24. 4. 1996], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161) ze dne 14. 10. 1997] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221) ze dne 25. 2. 1999]. Skutečnost, že se v podobné situaci mohou ocitnout i další osoby - jak naznačuje stěžovatel - pak s ohledem na výše uvedené sama o sobě neodůvodňuje aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než zopakovat, že k otázce výkladu a aplikace právní úpravy týkající se právního postavení pobočných odborových organizací se nejdříve musí vyslovit obecné soudy. Vzhledem k tomu, že nedošlo k definitivnímu vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj