ECLI:CZ:US:2019:2.US.1701.19.1
sp. zn. II. ÚS 1701/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky STROJE SVOBODA s. r. o., se sídlem Svitavská 2397, Blansko, zastoupené Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem Veveří 365/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 4481/2018-370 ze dne 20. 2. 2019, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 111/2018-355 ze dne 14. 8. 2018 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17/55 Cm 20/2012-349 ze dne 22. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně napadeným usnesením zastavil dovolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, protože stěžovatelka ani dodatečně v patnáctidenní lhůtě stanovené soudem nezaplatila poplatek za dovolací řízení. Stěžovatelka se proti tomuto usnesení odvolala a uvedla, že v mezidobí již poplatek zaplatila.
2. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Dospěl k závěru, že dovolací řízení bylo zahájeno až po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017, a proto je třeba na věc aplikovat §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017, podle něhož se nepřihlíží k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty určené soudem. Dodatečné zaplacení soudního poplatku stěžovatelkou tudíž nemůže být zohledněno.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu nebylo pro aplikaci §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 podstatné, kdy bylo zahájeno řízení před soudem prvního stupně, ale že dovolací řízení bylo zahájeno až po tomto datu. K námitce stěžovatelky, že výzva krajského soudu neobsahovala poučení odpovídající §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, Nejvyšší soud uvedl, že toto ustanovení se týká poplatků za úkony podle §1 písm. b) zákona o soudních poplatcích, nikoliv poplatků za řízení podle §1 písm. a) tohoto zákona, kterým je i poplatek za dovolání. U poplatků za řízení je obsah poučovací povinnosti upraven v §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, podle kterého byl krajský soud povinen poučit stěžovatelku o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen. Tuto povinnost krajský soud splnil.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Podle stěžovatelky bylo napadenými usneseními porušeno její právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka akceptuje závěr, že pro určení její poplatkové povinnosti se použije zákon o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017, namítá však, že nebyla dostatečně poučena o důsledcích nezaplacení soudního poplatku. Krajský soud ve výzvě k zaplacení soudního poplatku totiž uvedl pouze to, že "nebyl-li poplatek splatný podáním dovolání [...] zaplacen dodatečně ve lhůtě stanovené soudem, soud řízení zastaví". Nepoučil tedy stěžovatelku, že dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 platí, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží". Podle stěžovatelky §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích výslovně zakotvuje povinnost soudu o tomto následku účastníka řízení poučit. V důsledku nesprávného poučení, které podle stěžovatelky nemohlo vyvolat právní účinky, jí byl odepřen přístup k soudu. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1237/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 43/80 SbNU 531), bod 30, podle něhož "poučovací povinnost soudů představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především čl. 36 odst. 1 Listiny", a na nález sp. zn. IV. ÚS 2163/11 ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641), zejména bod 18, v němž podle ní Ústavní soud vyložil, že nelze akceptovat stav, kdy obecný soud účastníkovi řízení poskytne poučení "sice nikoliv zcela v rozporu se zněním ustanovení občanského soudního řádu, ale přesto poučení neúplné", jelikož obecné soudy mají zákonnou povinnost "podat účastníkům vyčerpávající poučení". Stěžovatelka dále poukazuje na to, že výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání, které podala proti napadenému usnesení vrchního soudu, již obsahovala i poučení o tom, že k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
III. Hodnocení Ústavního soudu
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Stěžovatelka zaplatila poplatek za dovolací řízení až poté, co uplynula lhůta, kterou jí soud stanovil pro dodatečné zaplacení poplatku, nicméně dříve, než jí uplynula lhůta k odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 29. 9. 2017 platilo, že "[u]snesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen [...] nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení." V rámci novelizace zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. s účinností od 30. 9. 2017, ovšem byla tato úprava zrušena a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném od 30. 9. 2017 stanoví, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží." Stěžovatelka akceptuje závěr obecných soudů, že v jejím případě se pro dovolací řízení použije novelizované znění zákona o soudních poplatcích, namítá však, že měla být poučena o tom, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí soudem určené lhůty se nepřihlíží. Dovozuje to jednak z §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích, jednak uvádí s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že obecné soudy mají povinnost podat účastníkům řízení vyčerpávající poučení.
7. Ústavní soud v minulosti odmítl ústavní stížnost v obdobném případě jako zjevně neopodstatněnou (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3136/18 ze dne 2. 4. 2019, v němž stěžovatelé brojili proti obsahu poučení; srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1335/18 ze dne 20. 6. 2018, v němž stěžovatelka namítala neústavnost právní úpravy, podle níž se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávaném případě Ústavní soud neshledal důvod se od tohoto závěru odchýlit.
8. S námitkou stěžovatelky, že krajský soud měl podle §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích povinnost poučit ji o tom, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí soudem stanovené lhůty se nepřihlíží, se vypořádal již Nejvyšší soud. Podle Nejvyššího soudu ustanovení §9 odst. 8 zákona o soudních poplatcích upravuje poučovací povinnost ve vztahu k poplatkům za úkony, nikoliv u poplatků za řízení, v projednávaném případě šlo přitom právě o poplatek za řízení. Stěžovatelka nepředložila žádnou argumentaci proti tomuto závěru a ani Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud při výkladu podústavního práva vybočil z ústavních mezí. Nejvyšší soud dále dospěl v napadeném usnesení k závěru, že stěžovatelka měla být poučena podle §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích o tom, že soud "řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen", přičemž tohoto poučení se stěžovatelce dostalo. Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv formulace poučení podle §9 odst. 3 zákona o soudních poplatcích nedoznala v souvislosti s novelizací provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. žádných změn, nemá toto poučení matoucí charakter. Účastníky řízení dostatečně upozorňuje na to, že nebude-li poplatek ve lhůtě stanovené soudem uhrazen, dojde k zastavení řízení. O zastavení řízení v případě nezaplacení soudního poplatku v soudem určené lhůtě tedy stěžovatelka byla dostatečně poučena. Obecné soudy tedy splnily poučovací povinnost, která dle nálezu sp. zn. III. ÚS 1237/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 43/80 SbNU 531), bodu 30, jehož se dovolává i stěžovatelka, "představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces".
9. Stěžovatelka konečně namítá, že jí nad rámec zákonné úpravy mělo být poskytnuto poučení o tom, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží, a to s ohledem na nález sp. zn. IV. ÚS 2163/11 ze dne 30. 5. 2013 (N 97/69 SbNU 641), z něhož stěžovatelka dovozuje povinnost obecných soudů "podat účastníkům vyčerpávající poučení". Ačkoliv se tento obrat používá v bodě 18 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11, byl stěžovatelkou vytržen z kontextu, neboť v tomto nálezu Ústavní soud dovodil pouze to, že bylo povinností odvolacího soudu, který odmítl odvolání stěžovatele, poučit stěžovatele o možnosti podat proti rozhodnutí žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud však stěžovatele poučil pouze o tom, že dovolání není přípustné, a tak se mohl "stěžovatel, navíc v situaci, kdy nebyl právně zastoupen, legitimně domnívat, že občanské soudní řízení mu už žádný prostředek nápravy neposkytuje". Podle Ústavního soudu tak měly obecné soudy "dovodit mimořádnou přípustnost žaloby pro zmatečnost i po překročení zákonné lhůty, a to z důvodů chybného (resp. matoucího) poučení" (bod 26 citovaného nálezu). V projednávaném případě se poučení netýkalo opravných prostředků, ale poplatkové povinnosti, a současně poskytnuté poučení nebylo chybné ani nemělo matoucí charakter. Nosné důvody nálezu sp. zn. IV. ÚS 2163/11 se tedy netýkají projednávané věci.
10. Zbývá podotknout, že obecným soudům nic nebrání nad rámec zákona poskytovat účastníkům řízení informaci o tom, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží, jako tomu bylo v případě poučení, kterého se stěžovatelce dostalo v souvislosti s dovoláním proti napadenému rozhodnutí vrchního soudu. Nelze z toho však dovozovat, že poskytnutí tohoto poučení by bylo povinností obecných soudů.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu