ECLI:CZ:US:2019:2.US.1717.19.1
sp. zn. II. ÚS 1717/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. C., právně zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem Veveří 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 č. j. 7 Tdo 293/2019-2595, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 12 2018 č. j. 1 To 67/2018-2459 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 24. 8. 2018 č. j. 68 T 5/2015-2353, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, byl stěžovatel uznán vinným přečinem kuplířství podle §189 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem podávání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Stěžovateli byl uložen rovněž peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč a pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to finančních částek uvedených ve výroku rozsudku. Naproti tomu byl podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby pro další žalované skutky.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním. Vrchní soud v Olomouci částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem III., a ve výroku o trestu, a znovu rozhodl tak, že stěžovatele při nepatrném upřesnění skutkového děje uznal v bodě III. vinným zločinem obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, jehož výkon mu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Peněžitý trest odvolací soud uložil ve stejné výměře.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval skutková zjištění obecných soudů, jakož i jejich právní závěry, s nimiž však nesouhlasí a tvrdí, že rozhodnutí soudů byla učiněna v rozporu s ustanoveními hmotného i procesního práva. Vytýká jim zejména tu skutečnost, že ani jeden z nich se dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou řádným a zejména zákonným způsobem, nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy, nebyla správně hodnocena výpověď klíčové svědkyně a nebylo přihlédnuto k námitce podjatosti státního zástupce.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Na tomto místě je vhodné zopakovat a připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. V nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že totožné námitky, jaké stěžovatel uplatnil v nyní projednávané ústavní stížnosti, vznesl již v podaném odvolání a dovolání. Nalézací soud řádně hodnotil provedené důkazy a na základě tohoto hodnocení dospěl k závěru o vině stěžovatele, přičemž tyto závěry nebyly zvráceny ani odvolacím, ani dovolacím soudem. Odvolací soud se vypořádal řádně s námitkami, jež byly uvedeny v odvolání stěžovatele, stejně tak i dovolací soud, i když dovolání odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, se základními námitkami stěžovatele zabýval, avšak nedospěl k závěru rozdílnému od obou nižších soudů.
9. Ústavní soud k tomu dále zdůrazňuje, že plně respektuje princip nezávislosti nalézacího, resp. odvolacího soudu v souladu s čl. 82 Ústavy, jejichž úkolem je hodnotit úplnost, věrohodnost a pravdivost důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Ústavnímu soudu náleží posoudit toliko soulad stěžovatelem kritizovaného postupu obecných soudů s ústavními principy spravedlivého procesu. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že právu na spravedlivý proces odpovídá mimo jiné povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Lze tak uzavřít, že z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
10. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, žádné takové pochybení nebylo zjištěno. Stěžovatel totiž ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Stěžovatel měl možnost obecným soudům předložit svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že je nepřesvědčil, porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10.1994 (U 18/2 SbNU 241)].
12. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu