ECLI:CZ:US:2019:2.US.1735.19.1
sp. zn. II. ÚS 1735/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Viktora Rytikova, advokátka, se sídlem nám. Míru 341/15, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. 7 To 68/2019 a proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019 č. j. 67 T 19/2017-978, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to zejména právo na spravedlivý proces podle článku 36 a právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 4, čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019 č. j. 67 T 19/2017-978 byla stěžovateli přiznána odměna ve výši 73.979,40 Kč. O zbývající části nákladů rozhodl soud výrokem II. předmětného usnesení, kterým nepřiznal odměnu, náhradu za promeškaný čas a náhradu hotových výdajů za úkony v tomto výroku uvedené. Proti výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2019 č. j. 67 T 19/2017-978 podal stěžovatel stížnost k Městskému soudu v Praze, který napadeným usnesením ze dne 21. 2. 2019 sp. zn. 7 To 68/2019 stěžovatelovu stížnost zamítl. Soudy považovaly účast stěžovatele na těchto úkonech za nadbytečnou, když svou účast na úkonech měl stěžovatel selektovat podle vyrozumění policejního orgánu a účastnil-li se těchto úkonů, dělal tak, dle názoru soudu, v neprospěch obviněné.
3. Stěžovatel uvádí, že částka přiznaná stěžovateli představuje zhruba 30 % toho, co ve skutečnosti vyúčtoval. Ač má soud za to, že se jednalo o nadbytečnou práci, jednalo se o práci, kterou stěžovatel vykonal a za to mu podle přesně stanovených pravidel náleží i odměna. Způsob, kterým obecné soudy přistoupily k otázce posouzení vyúčtované odměny ustanoveného obhájce, dle názoru stěžovatele vnáší velkou míru nejistoty ustavovaných obhájců do budoucna. Je to přitom právě obhájce a jeho klient, kdo může posuzovat účelnost či naopak nadbytečnost účasti na úkonech, a to právě v konfrontaci se zvolenou taktikou obhajoby. V případě klientů na plnou moc totiž může obhájce požadovat úhradu odměny bezprostředně po úkonu či ještě před ním, například formou zálohové platby. V případě ustanovení je však obhájce v jiné pozici. Vykonává obhajobu fakticky bez odměny po celou dobu trvání trestního řízení, a odměnu získá až zpětně. Soudy podle stěžovatele současně zasáhly svým postupem i do práva na obhajobu, jelikož v podstatě stěžovateli direktivně určují, aby se některých úkonů neúčastnil, čímž ve svém důsledku omezují nejen právo stěžovatele vést řádnou obhajobu, ale také právo obviněné na plnohodnotnou obhajobu. Byť tento postup zřejmě neovlivnil přímo obviněnou, mohou tímto soudy nastolovat nebezpečné korigování rozsahu a účelnosti úkonů při obhajobě klientů do budoucna. Nad to stěžovatel poukazuje na to, že mu též nebyla uhrazena náhrada za zmeškaný čas.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, což vede k tomu, že není třeba vyžadovat, aby byl právně zastoupen, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu, ochranu vlastnictví a práva podnikat. Sám stěžovatel uvedl, že do práva jeho klientky na obhajobu soudy svým rozhodnutím nezasáhly a jeho případná neúčast na neuhrazených úkonech by jí v tomto směru nepoškodila.
8. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu